Stará láska nerazaví, první část.

Psal rok 2012 a zrovna začal školní rok. Poslední rok základní školy. Měli jsme plno práce s přípravou na konec školního roku. Museli jsme napsat proslov, udělat prezentační video za 9 let, vymyslet trička, dárek třídnímu učiteli. Opravdu toho mělo být hodně. Jak to tak ale u puberťáků bývá, tak jsme všechno nechali na poslední měsíce. Po prázdninách, které jsem strávila na dovolené v Itálii jsem začala chodit na hokej do svého města, zkusila jsem ho i hrát ale tím, že jsem slečna, tak mi mamka zakázala ho hrát. Bylo to pro mě velké zklamání. Jelikož jsem již dlouholetou fanynkou týmu, které hraje vyšší soutěž než my. Jej, málem jsem se zapomněla představit. Tak začneme znovu.. Ahoj, jmenuje se Šárka, příjemní není důležité. V roce 2012 mi bylo 12. 6. sotva 14 let. Nemám postavu jako modelka. Měřím 162 centrimetrů a vážím zhruba 56 kilogramů. Mám tmavé poměrně dlouhé vlasy, které jsou občas vlnité, pokud si je umyji večer a ne každé ráno. Můj kulatý obličej zdobí tmavě hnědé, velké oči a na nich brýle a má tvář se stále smějící. Někteří mí přátelé říkají, že pokud se usmívám, tak vypadám jako křeček, mám stejně "buclaté" tváře. Jako každá žena mám nějaké kilo navíc a je to viditelné hlavně na bocích a stehnech. Znamením jsem blíženec. Velmi živý tvor. Jsem velmi citlivá, čehož někdy (často) lituji ale neumím s tím příliš pracovat. Jsem někdy cholerická a výbušná, proto musím chodit pravidelně na hokejové zápasy, abych si zafandila. Všechna zlost, která se za týden ve mně nashromáždí je během jednoho zápasu pryč. Jednoduše potřebuji hokej k životu. Veselost je mé druhé jmého. Pokud je v mých silách někomu pomoci, tak jsem tu vždy pro ostatní. Ačkoli se mi to někdy nevyplácí, což je v dnešním světě naprosto normální. Nikdy jsem neměla dlouhodobý vztah. Když se mi poprvé líbil jeden kluk, byla jsem v šesté třídě a on řekl mé nejlepší kamarádce: ,,Promiň ale neopřel bych si o ní ani kolo". Následně jsem si dala od kluků nějaký rok pauzu. Měla jsem nejlepšího kamaráda se kterým jsem si vlastně jen psala, pravděpodobně se za mne styděl, nikdy mi to neobjasnil. Veškerá má láska patřila hokeji a všemu, co se ho nějak blíž týkalo. Byla jsem blázen, doslova. Když jsem se v létě 2012 pokoušela hokej hrát, tak mi to vcelku šlo. Vlastně jsem skoro nepadala na bruslích, práce s hokejkou také nebyla špatná a přihrávky se pomalu ale jistě zlepšovaly. Můj bratr byl nadšený, že budu hrát hokej, chtěl mi ho i platit, byla jsem nadšená. Jen rodiče byli stále proti. "Hokej není ženský sport" opakovali. Přitom si myslím, že hokej je pro každého kdo má v srdcí žár. Svůj nesplněný sen jsem opakala, bylo mi líto, že nikdy nezažiju ten pocit, kdy si dám gól, proměním nájezd, půjdu na trestnou lavici nebo dostanu vynadáno od trenéra. Chtěla jsem vše prožít, chtěla jsem někam patřit a mít okolo sebe partu lidí se stejnými zájmy jako mám já. Nicméně slovo rodičů bylo silnější, tudíž jsem zůstala u pouhého fandění. V době mého trénování jsem si začala psát s jedním z brankářů. Byl zhruba stejně vysoký jako já. Měl delší zrzavé vlasy a dokonale modré oči. Jeho postava nebyla jako Tomáše Plekance nebo Jaromíra Jágra ale ten kluk měl něco do sebe. Jmenoval se Dan. Jednoho dne, kdy jsem se chodila na zimák jen dívat, měli kluci už po tréninku a sházeli se venku. Pozdravila jsem je a s několika jsme prohodili pár slov. Najednou vyšel Dan. Zastavilo se mi srdce. Začal tam dělat s dětmi kraviny a hrál si s nimi.
,,Někomu jsem slíbil hokejku ale nevím teď komu" řekl,
Děti začaly skákat a pokřikovat: ,,Mě!" ,,Mě!".
Asi po dvou minutách co to řekl jsem dodala: ,,Mě si ji slíbil" a pousmála jsem se.
,,Chceš ji?" zeptal se.
,,Tak jo" odvětila jsem. Samozřejmě jsem myslela, že jen žertuje a žádnou svou hokejku mi nedá. Vlastně by mě zajímalo, co se mu v tu chvíli honilo hlavou. Dny plynuly a my jsme si jednou za čas napsali. Nebyly to nijak vážné konverzace, které by vedly ke vztahu, bavili jsme se spíš o hokeji a autech.
,,Jestli se ti líbí Audi, tak tě miluju" napsal.
,,Tak já raději nic neříkám" odepsala jsem. Upřímně se mi Audi nelíbily ale jemu ano a já jsem na něj chtěla udělat dobrý dojem. Pár dnů před začátkem školního roku jsem šla od zimáku pomalu domů a najednou slyším, jak někdo za mnou jede na kole, šla jsem pořád dál, myslela jsem, že to je nějaký trenér ale byl to Dan. Když byl u mně, tak zpomalil a začali jsme si povídat. Už si moc nepamatuji o čem naše konverzace byla ale kdybychom si řekli něco důležitého, nezapomněla bych to.
Když začal školní rok a my jsme ještě nepsali žádné testy, tak jsem pořád chodila na zimák. ,,Líbí se ti tu někdo?" zeptal se trenér. ,,Ano, líbí." odpověděla jsem. ,,A kdo?" ,,To je jedno, on se to stejně nikdy nedozví." řekla jsem posmutněle. ,,No tak, řekni mi to, já mu to neřeknu." ujištoval mne. ,,Dan." a odešla jsem. Další den trenér nutil Dana, aby za mnou šel a aby mi dal pusu, bylo mi hrozně trapně a byla jsem celá červená. Dělala jsem, že to neslyším. Jednoho dne jsem dostala odvahu a napsala jsem mu o svých citech: Ahoj veverko:) - Já vim, že je ti to nejspíš úplně u prdele a že tě to vůbec nezajímá a nebo už to nejspíš s největší pravděpodobností stejně víš,ale to je mi momentálně nějak jedno. Víš, ty seš strašně úžasnej kluk, strašně hodnej,milej,hezkej a neskutečně moc v pohodě.:)) Prostě kluk,kterýho by chtěla každá holka a jako vždycky tak nějak já nejsem výjimkou.. A vůbec mi to nevadí.. I když tobě možná jo.;)) Jsem si na 100% jistá tím, že z tebe bude jednou hodně dobrej hokejista o kterýho se budou kluby rvát:)).. A děkuju,že mi aspoň trošku v něčem věříš, věř tomu,že bych nikdy nic neřekla, něco co by neměl nikdo nevědět;)).. taková svině zase nejsem,udělala bych hodně věcí,ale abych tě zklamala, to bych nedopustila, nebo aspoň ne schválně.. Chci tě o něčem informovat, ale nevím jak ti to říct, tak doufám, že první dvě slova téhle věty ti to prozradí.. ;)) Prostě se mi líbíš a hotovo.. ;)) Měj se.."
Odepsal mi, že se skoro rozbrečel, když si to přečetl, samozřejmě jako správně zamilovaná holka jsem začala brečet já, protože jsem nikdy nechtěla, aby kvůli mě brečel on. Domluvili jsme se, že spolu půjdeme na hokej, což bylo derby proti Plzni. Problém byl v tom, že to byl první kluk, kterému jsem řekla o svých citech a ihned druhý den jsem ho potkala v kabině. Nebyla jsem schopná o něj ani zavadit pohledem. Jen jsem cítila, jak jsem červená a jak pořád jen rudnu. A on tam tak seděl a díval se na mě a usmíval se. Od té doby jsme si psali každý den, kdy jsme mohli. Den předtím než jsme měli jít na hokej 22.9. jsem mu napsala, že nevím, jestli na hokej vůbec pojedu, byl z toho smutný, chtěl tam být se mnou. Celou dobu jsem věděla, že tam pojedu ale zajímala mě jeho reakce a potěšilo mě, že by byl smutný a chtěl by tam být se mnou. Padl usudný večer 23.9. zápas proti Plzni. Sešli jsme se vcelku náhodně, jelikož já jsem tam přišla o něco později, kamarád mi měl dát lístek a nakonec ho pro mě neměl. Vcházela jsem zrovna dovnitř a Dan se chystal, že půjde ven, setkali jsme se skoro náhodou. Šli jsme si sednout na druhou stranu arény. Povídali jsme si, provokovali jsme se. Byl to nejlepší večer mého života. Začali jsme se lehtat a pak líbat. Cítila jsem se jako ve snu. Nikdy jsem nezažila něco krásnějšího. Cítila jsem se jako ve snu. Nechtěla jsem, aby ten večer někdy skončil. Chtěla jsem odejít ze zápasu o něco dřív, abych stihla autobus, nabídl mi, že můžu jet s ním a s jeho rodinou, tak jsem souhlasila. Chtěla jsem s ním být každou vteřinu. Zápas jsem stejně neviděla do konce, nepamatuji si ani výsledek. Šli jsme od arény vcelku pomalu. Venku byla zima. Měl na sobě zimní bundu a byla mu pořád zima. Já jsem šla jen v tričku. Hřálo mě štěstí. Drželi jsme se kolem pasu a pořád si povídali. Nutil mě, abych se oblékla ale mě bylo vážně teplo. Říkala jsem mu "Ratlíku", hrozně se klepal. Když jsme přišli k autu, tak jsme ještě čekali na jeho rodiče. Pořád jsme spolu mluvili. Nikdy jsem si s klukem nerozumněla tak jako s ním. Nastoupili jsme do auta ,,Tak kam odvezeme princeznu?" zeptal se jeho otčím. ,,Normálně ke mně, já ji potom půjdu doprovodit" dodal Dan. Jeho děda seděl mezi námi a upřel si ruku o mé opěrátko hlavy, vypadalo to jako když mě drží a s Danem jsme se tomu nenápadně smáli. Cestou domů jsme se hromadně bavili o hokeji. Já jsem vlastně moc nemluvila, byla jsem nadšená z výhry, z Dana. Byl to nejúspěšnější večer v té době. Nikdy jsem nebyla šťastnější. Když jsme přijeli, tak mě šel Dan doprovodit. Já jsem se konečně oblékla do bundy, abychom mu udělala radost, že nebudu nemocná. Došli jsme k mému baráku, dal mi pusu a řekl, že mi napíše. Nevěřila jsem. Nevěřila jsem tomu, že mám štěstí. Nevěřila jsem tomu, že mi něco vyšlo. Byla jsem šťastná. Přišla jsem domu a čekala až mi napíše. Zeptal se, jak to mezi námi bude, jestli spolu tedy budeme. Odpověděla jsem, že já bych si to přála ale je to jen na něm. A bylo to. Měla jsem vztah. Říkal mi želvičko, protože jsem dělala stejně hlavou jako to dělávají ony. Nemohla jsem uvěřit, že to je skutečnost. Plakala jsem štěstím. Přála jsem si ho ihned vidět a trávím s ním všechny volné chvilky. Další den na mne čekal u školy a já pochopila, že mé sny se změnily v realitu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Poprvé mi někdo psal na dobrou noc a dobré ráno, někdo se probudil a vzpomněl si na mne, konečně někomu na mě opravdu záleželo, byl to nejhezčí pocit na světě. Sházeli jsme se každý den po škole, chodila jsem se dívat na jeho tréninky, fandila jsem mu.
Každý zápas jsem chtěla mít dres s číslem 30 na zádech, protože on měl 30. Milovala jsem všechno, co dělal, jaký byl. Každá jeho vada bylo to, co ho dělalo ještě úžasnějším. Jak já ho milovala. Moje mamka si ho zamilovala, choval se k ní krásně. S otcem to bylo o něco horší, neměla jsem s ním moc dobré vztahy v té době a hodně na mě křičel a to se Danovi nelíbilo.