V domově důchodců...

Je mi osmdesát dva let.
Během života jsem byla mnohým: matkou, babičkou, prababičkou.
Vychovala jsem čtyři děti, držela v náručí jedenáct vnoučat v den jejich narození a radovala se z příchodu dvou pravnoučat. Dlouho jsem věřila, že takhle vypadá naplněný život.
Dnes žiji v pokoji o rozměrech tři na tři metry — v domově pro seniory.
Právě sem mě přivedli moji blízcí.
Čas tu plyne pomalu, tiše, dny jsou si podobné, jako by někdo zastavil život uprostřed kroku.
Už nemám domov....
Nemám své věci.
Chybí vůně nedělního oběda, který tiše bublal na sporáku.
Někdo jiný mi ustýlá postel.
Někdo jiný mi nosí jídlo.
Někdo jiný mi měří tlak — pečlivě, ale bez skutečné blízkosti.
Všechno je tu uspořádané. Čisté. Správné.
A přesto tu život jakoby chyběl.
Už neslyším smích vnoučat, která běhala po domě.
Necítím jejich rychlá, hřejivá objetí.
Neslyším hlasy, které se překrývaly, když vyrůstali přímo před mýma očima.
Někteří mě navštěvují zřídka.
Někteří — když mají čas.
A někteří už nepřicházejí vůbec.
Už nesmažím řízky.
Neplním vejce.
Nepletu ani neháčkuji.
Zůstalo mi jen sudoku —
aby mysl neusnula
a aby se srdce aspoň na chvíli odpoutalo od ticha.
Učím se žít se samotou.
Ale nazvat to životem — to nedokážu.
Chodím na fyzioterapii.
Snažím se pomáhat těm, kterým je hůř než mně.
Opatrně.
Protože tady lidé mizí náhle.
A každé nové připoutání je malé loučení, které už stojí ve dveřích.
Říká se, že život se prodlužuje.
Ale k čemu — když se láska zkracuje?
Když zůstanu sama, dívám se na fotografie na poličce.
Tváře mých dětí.
Úsměvy vnoučat.
Malý kousek domova, který jsem si mohla vzít s sebou.
To je moje paměť.
Můj klid.
Můj svět.
Přála bych si, aby ti, kdo přijdou po mně, pochopili jednu prostou věc:
rodina není jen místo, kde se rodíme.
Je to místo, kde bychom měli zůstávat.
Rosteme spolu.
A měli bychom zůstávat spolu —
i když se ruce třesou
a oči už nevidí tak jasně.
Protože starat se o ty, kteří se kdysi starali o nás,
není povinnost.
Je to nejvyšší forma lásky. Zdroj Facebook - Životní příběhy