STARÝ MUŽ...

Starý muž vstupoval téměř každý den do té samé lékárny a pokládal stále stejnou, tiše vyslovenou otázku:
— Je dnes pondělí?
Lékárnice zvedla oči ke kalendáři visícímu na zdi.
— Ne, dnes je čtvrtek.
Starý muž tiše povzdechl.
— Tak přijdu zítra.
Zpočátku si myslela, že je jen zmatený, že ztrácí pojem o dnech. Ale on se vracel znovu. Další den. A pak zase. Pokaždé se stejnou otázkou. Pokaždé odcházel, aniž by něco koupil — jako by střežil malé, křehké pravidlo, důležité jen pro něj.
Jednou, když v lékárně nikdo jiný nebyl, zeptala se ho jemně:
— Řekněte… proč je pro vás tak důležité vědět, jaký je dnes den?
Muž na chvíli mlčel, potom tiše odpověděl:
— Doktor mi řekl, že mám brát prášek jen v pondělí.
— Ale dnes je čtvrtek — zopakovala překvapeně.
— Vím… proto odcházím.
Po chvíli dodal:
— O léky se vždy starala moje žena. Všechno si pamatovala.
Po její smrti mu zůstala jen jedna jistota:
pondělí je den prášku.
Poslední kousek řádu v jeho životě.
Lékárnice mu pomalu a trpělivě vysvětlila:
— Tenhle lék se bere jednou týdně. Nezáleží na tom, který den. Důležité je, aby to byl vždy ten samý.
Vytáhla malý kalendář, zakroužkovala dnešní datum a na zadní stranu účtenky napsala:
„ČTVRTEK — prášek.“
Starý muž si nápis přečetl dvakrát.
— Tak už se nespletu, řekl tiše.
Od toho dne vcházel do lékárny jistějším krokem, sundal čepici, podíval se na ni a řekl:
— Dnes je čtvrtek.
A ona mu pokaždé odpověděla stejným teplým hlasem:
— Ano. Přišel jste správně.
V prosinci, během chladného odpoledne, mu řekla:
— Zastavte se prosím zítra ráno zase tady, ano?
Starý muž se na ni pozorně podíval.
— Když bude čtvrtek — přijdu.
Dalšího rána přišel brzy. Ulice byly tiché, lékárna — zavřená. Na dveřích visel malý věnec z jedlových větviček. Podíval se na slovo napsané na své ruce:
ČTVRTEK.
— Vzal jsem si prášek, zašeptal — spíš pro jistotu sám sobě.
Už se chystal odejít, když najednou zaslechl známý hlas z druhé strany ulice:
— Dědo!
Vedle zaparkovaného auta stála lékárnice a mávala mu.
— Pojďte, přijela jsem kvůli vám.
— Kam jedeme? — zeptal se nejistě.
— Řekněte… víte, jaký je dnes den?
— Čtvrtek, odpověděl okamžitě. Kontroloval jsem to.
Usmála se jemně.
— Ano. Čtvrtek. A… dnes jsou Vánoce.
Nebyl to náhlý impulz. Ta myšlenka v ní rostla pomalu, postupně.
Už několik týdnů na něj myslela i po zavření lékárny. Večer o něm vyprávěla manželovi — bez patosu, jen tolik, aby řekla:
„Chodí každý den a ptá se, jaký je dnes den.“
Manžel přikývl.
— Možná je sám.
— Je sám, odpověděla tiše. Je to vidět.
Od smrti jejího otce se změnil i jejich domov — ne navenek, ale v tichu.
Jejich malý syn občas bloudil po místnostech, pak se náhle zastavil — jako by si vzpomněl, že už není koho zavolat „dědo“.
Když viděla toho starého muže, jak svírá čepici v rukou a drží se jediné jistoty — jednoho dne v týdnu — poznala stejnou samotu, jen nesenou jinak.
Během cesty autem seděl s dlaněmi položenými na kolenou, jako dítě, které veze někdo neznámo kam a ono neví, jestli se smí radovat.
Jejich dům byl teplý. Světla svítila. Vánoční stromek byl skromný, ozdobený koulemi z minulých let. V dveřích se objevil jejich syn a zvědavě si hosta prohlížel.
— Kdo to je?
— Dědeček, odpověděla prostě.
Starý muž se poprvé usmál bez obav.
Posadili se ke stolu. Nebylo nic okázalého ani slavnostního. Povídali si o drobnostech. O jídle, které měl rád. O Vánocích kdysi. O tom, jak se čtvrtek stal jeho jediným pevným bodem.
Při odchodu se zastavil na prahu.
— Ve čtvrtek… mohu přijít znovu?
— Přijďte, řekla jemně. I když nebudou Vánoce.
Scházel schody pomalu — ale vzpřímený a klidný.
A lékárnice zůstala ještě chvíli stát ve dveřích — s jasným pocitem, že, aniž si uvědomila kdy, udělala u stolu místo pro dalšího člověka. A možná… také o trochu víc místa ve svém srdci.
Protože někdy lidé nepotřebují peníze, rady ani řešení.
Potřebují jen, aby si na ně někdo vzpomněl — v obyčejný den.
Hluboko v sobě ten starý muž nehledal prášek.
Hledal čtvrtek, ve kterém nebude sám.
Vánoce nezačínají bohatě prostřeným stolem.
Začínají ve chvíli, kdy přidáš ještě jednu židli.
A vzpomeneš si, co to znamená být člověkem. Zdroj Facebook- Životní příběhy