První láska 1

Slunečný den, obyčejný den v týdnu. Vlastně nic zvláštního se ani nestalo.
Moje ráno začalo stejně jako vždy. Ráno snídaně, příprava do školy a další nijak neobvyklé věci na šestnácti letou slečnu. Ranní cigareta, která mi dodala sílu, abych vůbec došla na zastávku, která není ani kilometr vzdálená. Ve škole bylo vše tak jak mělo být. Hodiny byly nudné, učitelé přísní, přestávky příliš krátké na to, aby se člověk uvolnil a přestal na chvilku myslet na to, že přijde dalších pětačtyřicet minut mučení, zkoušení a kdo ví, čeho dalšího. Cesta ze školy také byla stejná jako kdykoli jindy. Přecpané "emhádéčko" k prasknutí, propocení lidé, křičející děti z gymnázia, které máme pod školou, tudíž děti jezdí s námi staršími a probírají věci, které já jsem v jejich věku neřešila. Je to dobou.
Pět dní v týdnu jezdím dvakrát denně "emhádéčkem". Je zajímavé sledovat lidi, kteří jsou okolo vás těch pár minut než dojedete na zastávku. Staré lidi, kteří obvykle jedou do nemocnice nebo z ní ven, tudíž cestou zpátky řeší to, co jim p. doktor řekl, jaké prášky a kolikrát denně mají užívat. Mladé slečny, které chodí ještě na druhý stupeň základní školy, nosí legíny, mají nejnovější telefony, hrajou nejsuprovější hry a chodí ven s klukama jejich věku a povídají si o tom s holkama. Co si budeme nalhávat, já to dělám do dnes a to je mi šestnáct. Přesto je doba zlá a řekne to každý, kdo se nad tím zamyslí. Štěstí zavisí na neštěstí druhých. Tak to v dnešní době chodí. Nechci vám tu ale fylozofovat o tom, jak pořád přemýšlím nad špatností tohoto světa. Chci vám říct o tom, kdy se mým štěstím stal úsměv někoho jiného.
Člověk potká za svůj život plno lidí. Někteří s vámi zůstanou do konce vašeho příběhu a drží s vámi pero, když byste zapomněli slova nebo neuměli vyjádřit větu. Jsou tu lidé, kteří vaši tužku tak pevně, že vám píší příběh oni. A potom jsou tu lidé okolo kterých procházíte, snažíte se opoutat jejich pozornost, nenápadně je sledujete, když okolo vás prochází a pořád v hloubi srdce doufáte, že ta osoba o vás ví. Těžko říct proč tu takoví lidé jsou ale je to rozhodně dobře.
Já takové člověka potkala o letních práznidnách. Byla to z mé strany láska na první pohled, přesto, že on nejspíš neznal ani mé jméno, ani nemohl tušit, kdo vůbec jsem. Letmými úsměvy jsem mu naznačovala jakousi náklonost, snažila jsem se vyjádřit zalíbení. Moc mi to nešlo, přeci jen jsem nikdy nic takové k nikomu necítila a to jsem s ním nikdy nemluvila, šlo jen o oční kontakt. Přišlo pro dnešní dobu typické psaní na facebooku. Nebylo to nic moc ale už jen to, že věděl mé jméno, věděl mé zájmy, věděl, že existuju a to bylo pro mě v tu dobu nejhlavnější. Jeho úsměvem bylo mé štěstí. Bohužel nebo možná bohudík jsem mu řekla o tom, jaké city k němu chovám a jak dlouho. Nechtěla jsem po něm žádné vyjádření, spíš to byla zároveň prosba, aby mi neříkal o holkách, které se mu líbí či tak, nemohl tušit, že mě to pomalu ale jistě zevnitř zabíjí a otáčí tím mém srdce proti lásce. Když se to dozvěděl, tak byl hodně zmatený. Přeci jen, která dívka dnes umí vyjádřit své city a nevypadat přitom, jak totální blbka. Víte, když jsme spolu začali chodit, trávit spolu volné chvíle, ukazovat se spolu na veřejnosti, držet se za ruce, objímat se, věděla jsem, že nikdy nebudu do nikoho na světě zamilovaná tak moc jako jsem. Těžko říct, proč se to stalo a proč to byl zrovna on a zrovna já. Bylo to tak nejspíš napsané v knize osudu, kterou přečteme až na konci našeho života. Jeho modré oči mě utvrzovaly v tom, že nechci být s nikým jiným. Jistě jsem mladá a mám celý život sotva před sebou ale co mi je to platné, když jediná osoba se kterou chci být je zrovna on? Na světě běhá tolik kluků, kteří jsou lepší jak on ale to je ten problém. Žádný jiný není on. Nikdo se mu nikdy nevyrovná. Jsou to typické řeči zamilované slečny ale až teprve naše společná láska mi ukázala, co to znamená štěstí, smutek, strach. Nikdy jsem se o nikoho nebála tak moc jako o něj, nikdy jsem s nikým neprožívala tolik věcí jako s ním. Není to první vztah a ani poslední ale kdyby bylo na mě, já bych s tím žít dokázala. Srdce má důvody, které rozum nikdy nepochopí, což je dobře. Kdybych se před třemi lety rozhodla hlavou, nikdy bych nepoznala smysl pravé a čisté lásky. Nikdy bych nepoznala, co to je někoho milovat až vás to bolí. Prožívat strach o danou osobu, i když je vedle vás. Strach z toho, že to krásný jednou skončí. Když už láska skončí, tak je to bolest. Bolest. Bolest. Zklamání. Bolest. A tak je to pořád dokolečka. První láska většinou nevyhrává ale někdy by mohla udělat výjimku. Přeci jenom je první láska tou nejčistčí láskou, kterou člověk za svůj život prožije a hlavně nikdy nic nebude člověk cítit tak silného k nikomu jinému. Jsou to zážitky, které se nikdy nedají zopakovat. Zapomění, které bolí jen jednu stranu. Kolem vás může být milion lidí a budete se cítit sám, protože tam nebude ten, kterého milujete. Tohle píše slečna, která prožila a stále prožívá svou první velkou lásku a nechce, aby skončila. Bojí se toho, co nastane až přijde konec. Život nebude mít smysl, jasně že bude ale o čem je život, když ho nežijeme pro toho, koho milujeme? Vím, že jednou budu štastná s někým jiným ale co když se jedno ráno probudím a budu chtít, aby vedle mě byl on? Ten, kterého miluji již 3 roky? Co budu dělat potom? Láska není věčná, jsou to kecy z romantických filmů a věří jim jen zklamané ženy, které spletly ve svém příteli.
Co bude až bude konec? Nový začátek? Začátek konec? Konec začátku? Těžko odhadnout co bude až bude. Ale nechci, aby byl konec toho, co budujeme, máme pevný základ a na tom se má stavět. Důvěra je základnou vztahu, pokud ji nemáš, nepokračuj a nemarni čas.
"Láska přichází sama, nečekaná, nehledaná, nežádaná". Proto čekej až tě správná osoba najde ve správný čas. Kdo ví, třeba to bude ta první opravdová láska, která bude věčná jako ve filmu. Protože konec není nikdy skutečný konec.