Berlínský zápisník Dora Kaprálová

2. 4. 2013
Velký pátek (o divadle)
Je jeden muž. Je to Ježíš a není to Ježíš; je to herec divadelní scény.
Hraje Ježíše o Velkém pátku ve městě B., když sněží. Má pružné tělo
atleta a nepříliš dobrý herecký projev. Na zápěstí levé ruky slabou
tetuáž, roucho z bílého prostěradla, pod ním trenýrky, sympatická
prostoto, zřejmě OP Prostějov. V pondělí se pravděpodobně vydá
na mrskut a zmrská herečku, co hraje v Pašijích Máří Magdalenu
a nejspíš i Marii pleskne za vajíčko. Slova monologu občas splete,
podle krátkého dialektu a prudkých gest pochází ze severní Moravy.
Hraje, jako by spal, napadá mě, jako by byl ještě někým jiným než
hercem a Ježíšem. Ale možná že přesně takovým by současný Ježíš
byl: trochu fejkem, trochu hipsterem, trochu barmanem s hereckými
sklony. Už po pěti minutách se cítím podvedeně. A když se mě
herec zeptá: „Copak nevěříš, že jsem skutečný Ježíš?“, odpovím, že
je hercem, který se za Ježíše vydává. „Nevěříš v Ježíše,“ interpretuje
vulgárně a já se konečně z první řady přestávám soustředit na fyzickou
blízkost jeho trenýrek; má už teď trochu mrzutý výraz ve
své chlapecky krásné tváři. Tento dialog nemá cenu, pomyslíme si
vzápětí oba a na zbylých sedmdesát minut se od sebe odvracíme. Jiným
divákům omývá nohy, jiné divačky oslovuje a raduje se z jejich
studu. I já jsem plná rozpaků, tohle jsem přece nechtěla, takový
konflikt, nechtěla jsem ti ublížit, herče. Slibuji si, že až se mě znovu
zeptá, budu taktně mlčet. Ale on se nezeptá, už na mě do konce Pašijí
nepromluví. Při Poslední večeři o mě okem nezavadí, je to tedy
nejen herec, co se vydává za Ježíše, ale i Ježíš, kterému je minimálně
jedna lidská bytost v hledišti dokonale lhostejná. A k tomu je to Ježíš
trestající a mě smutně napadá, že vidí-li toto ten skutečný Ježíš, pak
musí stát při mně, a křičí-li tento Ježíš na konci avantgardních Pašijí
jako nějaká histrionská kuběna „Pane, proč jsi mě opustil“, mohu
zvolat tu repliku v duchu s ním. A pocítím najednou v závrati, že
s ním v ten okamžik konečně splývám. S jeho zoufalstvím, čert vem
že hraným, bůhví zda hraným, se zoufalstvím z divadla. V ten Velký
pátek, který byl kdysi skutečně velikým.