Jan Neruda Povídky malostranské

FIGURKY
Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta
1877
XXXV.
Nalézám doma lístek. Od Otylie!
„Ctěný pane doktore! - Musím, musím dnes ještě s Vámi mluvit. Sejděte v noci, prosím hned po svém návratu, do zahrádky. Jakmile zahvízdáte Traviatu, jsem u Vás. Odpusťte, že tak škrabu, já to dělám z pouhé sympatie k Vám. - Otylie.“
Už konduktorka mluvila! - To bude scéna!
Šel jsem do zahrádky. Měsíc svítí a vidím dobře přes dvůr do chodby prvního patra. Nikdo tam.
Přecházím. - Teď je tam někdo! Bílá postava. Vystoupím na okamžik do měsíčního světla, ustoupím zas do stínu - tedy z Traviaty! - Pánbůh ví, co to je - hvízdám ten škvár po celý den - a teď -! Kdyby mne někdo zabil - já si nevzpomenu! - Vždyť mne ale přec viděla? A hvízdat mohu také co chci, ne? Ale nic jiného mně nenapadá, než „Pepíku, Pepíku, copak dělá Káča?“ Hvízdám tedy „Pepíku“.
„Pan doktor v zahrádce, a tak pozdě,“ zní to pojednou z malířova okna. Malíř, kozel ví jak vysvlečen, je vyložen z okna. „Krásná noc, co? Nemám také pražádné chuti do spaní. Povídejme si.“
Postava z chodby zmizela. „Eh vždyť já už jdu taky domů!“ volám naschvál hodně hlasitě. To tak, bavit se zde s malířem. A on chlap by se nehnul do rána!
Jdu hlasitě si hvízdaje - vida, teď mně Traviata napadla - pomalu dvorem. Zastavuju se, hledím sem tam - na schodech nikdo, na chodbě nikdo - rozhněvala se Otylie pro mého „Pepíka“?
Snad je líp, když dnes spolu nemluvíme. Baže je líp! - A zítra?

pokračování příště