Berlínský zápisník Dora Kaprálová

30. 4. 2013
Odpoledne jedeme s F. na kole krmit do Volksparku kačeny. Stojíme
v mírném dešti u secesního zábradlí jezírka. Voláme na ně,
hážeme jim nadrobené rohlíky a ony nic. Jsme čím dál skleslejší.
Dokonce i pekingský kačer, co vypadá jako pankáč z porcelánu,
jen líně připlave, naprázdno cvakne zobákem a zase odpluje. F. je
z toho do breku. Žužlá teď sama rohlík, a jak je rozrušená, rohlík
padá k zemi. A vtom se to stane! Najednou se na rohlík vrhá hejno
drzých vrabců. V tu samou chvíli, kdy napětí v tomto mikrosvětě
dramaticky roste, se z jezera nečekaně vynořují tlamičky kapříků
žeroucích hladově rohlíky pro kačeny… Chachá, zvoláme hlasem
humanitárních pracovnic na vypaseného pekingského kačera a jeho
družky, chachachachá! A pekingský pankáč (s kreditkou v zobáku)
s melancholickým výrazem zdegenerovaného Evropana mizí pod
hladinou. Jeho družky ho potupně následují. Co z toho plyne? Že i ve
světě berlínských zvířat existují země třetího světa. A že obyvatelé
těchto podvodních i vzdušných krajin našimi dary nepohrdnou.
Pod stanicí U-Bahnu Hallesches Tor žijí v tunelu tři polští bezdomovci:
Jaša, Paša a Čert. Chodíme jim nevědoucně nad hlavami,
zakopáváme o nerovnou dlažbu, nervózně hážeme špačky do
kanálu. Jaša, Paša a Čert mají v tunelu barevnou televizi, kterou si
v noci přivazují řetězem k nohám, vaří si v kotlíku špagety, hrají
karty a dokonce nad nimi bdí právník, co bydlí v secesním domě
šikmo nad tunelem. Bdí nad nimi s paragrafy, občas jim donese
deky a chlast. Ti tři by na svém životě neměnili vůbec nic; ke štěstí
jim chybí snad jen ženy. Aspoň tak to říkali jednomu novináři, co
o nich psal. Reportáž s fotkami usměvavých vousáčů jsem si vystřihla
a půjdeme je s N. brzy navštívit, s kamerou. Kdybychom
se nevrátily, choďte nám nad hlavami a vězte, že země má mnoho
podlaží a v každém je možné být snad i šťastným.
Nebýt dvou zmíněných vjemů, nezdál by se mi možná dnes v noci
tento sen: Jdu s dětmi na výlet. Krásná krajina, vede podél cintorínu.
Cintorín, pak tedy asi slovenská krajina a katolická pouť. Na
polňačce v kopcích sbírají děti kamínky, ale nejsou to kamínky, jsou
to zuby nebožtíků, a hele, támhle dokonce lebka. Den je to krásný,
vše rozkvetlé. U pomníčku Panenky Marie kupuji holčičkám jako
suvenýr bavlněné punčocháče (pančuchy), zelené a růžové, místo
peněz vhodíme do kasičky slavnostně zuby nebožtíka.