Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Koncert

Pro každého rybáře je vůbec nejlepší začít si něco s rybami už jako
holka nebo kluk. Když ho zasvětí do tajů rybařiny táta, strejda nebo
nějaký převozník. U nás to byl převozník Karel Prosek z Luhu pod
Bránovem, který se postupně stal naším strejdou.
Ten učil chytat nejen bratry Huga, Jirku a mě, ale také našeho
povedeného tatínka. Strejda Prošek se v Berounce asi narodil
jako vodníci a do Luhu přišel s velkou vodou. Měl krásný knír jak
dragouni a zvučný hlas a taky pěknou postavu. Dovedl všechno na
světě. Orat a sít, dojit krávy, vařit uhlířinu, najít hřiby a křemenáče
v době, kdy nerostly, převážet za velké vody, plést košíky, ulovit
srnce, zachránit lidi i promrzlou zvěř, dát hlupákům přes hubu,
uměl se smát. Za veliké vody převážel párkrát porodní asistentku
Flýbertovou s jejím nepostradatelným kufříkem. A taky věděl, jak
na ryby. Napichoval je z lodi za měsíčních nocí na vidlice zvané
grondle, stavěl jim do cesty vrše, nahazoval šňůry a navenek je lovil
na prut jak pán.
To bylo ještě za starého Rakouska, kdy na křivoklátském hradě
seděl kníže pán Max Egon Fürstenberg a jedl Ohnivcův guláš a popíjel
rakovnické pivo. Prošek jako nejlepší rybář v kraji měl od něho
povoleno chytat všemi způsoby po celé řece. Jenom úhoře, kteří
mají maso jako lotosový květ, musel odnášet na hrad. Měl na ně
pytlík, který mu jeho žena Karolína ušila z kanafasu. Nosil je živé
podle Berounky na hrad. Brána se před ním sama otvírala jako před
rytířem. Vysypal úhoře do vysmolené dřevěné kádě s vodou a občas
dostal peníz ze zlata. Byl na něm císař a celý peníz se podobal slunci.
Poté, co odjel kníže v kočáře za čtyři cizí vrchy a čtyři cizí řeky,
zakázali Proškovi chytat všemi způsoby a řekli mu, že mu stačí
způsob jen jeden, a to prut.
Prošek měl dlouhý, žlutý bambusový prut. Bič bez navijáku. Šel
proti tekoucí vodě, aby ho ryby neviděly, a občas práskal bičem
a práskal dragounskýma fousama, a proto se tomu celému způsobu
říkalo „na práskandu“. V té době jsme tam přijeli naším vozem my.
Otec Leo, matka Herma, bratři Hugo a Jiří a já. To byla celá naše
rodina.
Pozorovali jsme Proška od olší z druhé strany řeky. Pohyboval
se na kluzkých kamenech jako lovící vydra. Splávek lítal na přesně
určená místa. A ryby? Ty jako by vyskakovaly samy z vody. Stříbrní
tloušti s červeným kormidlem ploutve u prdelky a elegantní parmy
s vousama. Nabřichatělé plotice z tišin a proudníci z proudů.
Klouzali do síťky, svoboda končila, přišel jejich pán, král pytláků.
Tatínek nadšeně volal:
„Hermo! To je koncert! Jako Kubelík.“
A rázem vyrostly v mé hlavě po celém břehu řady sedadel
a v nich seděli páni v anglických kostkovaných pumpkách a dámy
v růžových krinolínách. Vzdychali a tleskali při každé rybě:
Messieurs, mesdames, to je pravé umění.
Prošek chytil do přeplněné síťky poslední rybu, zapálil si retku
a uklonil se.
Tribuny zmizely a on se přebrodil mělkou řekou k mému tatínkovi.
Rázem se měli rádi, protože tatínek byl taky pěkný kos. Dovedl
dát hlupákům přes hubu jako Prošek. A co nedovedl, to ho Prošek
naučil. Tatínkovi hrubián Prošek vyhovoval, protože celý život tvrdil,
že fajnoví lidi stojí za h-vn-. Domluvil se s Proškem, že budeme
jezdit do převoznické chalupy na letní byt k němu a nikam jinam.