Berlínský zápisník Dora Kaprálová

7. 5. 2013
Májově vlídné počasí nás dnes vehnalo v chřtán mocného kolovýletu
k jezeru Müggelsee, kolem něhož jsme bloudily, já a čerstvě
čtyřletá F. na sedačce, motaly jsme se podél jezera jako veverky
v kruhu, písčitými stezkami, za ranního kvákání žab a zpěvu ptáků,
beze spěchu vlastně, popleteně; objet jezero s kanály přece nemůže
být taková svízel a s mapou jezdí jen měkouši. Dvakrát jsme na
mýtině slezly z kola a rozbalily si svačinu (chleba, jahody, sušenky
a čokoláda), jedenkrát nás přitom vylekal postarší pár cyklistů;
hlavně jeden z nich, ošklivý ryšavý tvor, který – jak se nám s inspektorkou F. zazdálo v tu chvíli – vypadal trochu i podezřele.
Předjeli nás, žádný výstřel se neozval, ani výkřik nebyl slyšet; a tak jsme jely zvesela dál, bez záznamu v notýsku, zpívajíce si národní písně. Minuly jsme lesní křižovatku, na níž Theodor Fontane vymýšlel roku 1887 pokračování románu Irrungen Wirrungen (Toužení soužení),
a nakonec jsme, u dlouhého rákosí orobince úzkolistého, potkaly na
lesní pěšině v již malátné únavě skupinku šesti sběračů odpadků.
Možná milovníci přírody, dost možná však klienti z chráněné dílny;
jejich sběračské hole s bodly na odpadky vypadaly každopádně švihácky, lázeňsky, i jejich klidné tempo ve slunečném dopoledni bylo
takové. „Haló!“ hulákaly jsme výletnicky a F. divoce mávala rukama,
až se kolo nebezpečně kymácelo ze strany na stranu; pusu od jahod.
Přední pneumatikou jsme směle vjížděly na černé mravence v písčité
půdě, zanechávaly je vejpůl a bylo nám to jedno. Tolik jsme byly
bezstarostně výletnické!
A pak u močálů, těsně před výběžkem poloostrova Müggelhort,
do nás vrazil cyklista v neoprenu, sportovec s kompasem a GPS.
A celý zpocený hned zvostra, že hledá můstek přes kanál, který by
ho vysvobodil z bludiště močálů, už přes hodinu že ho hledá. Slunce
v tu chvíli pražilo. Nevíme vo něm náhodou něco, vo tom mostku,
nevodnesly jsme ho snad? (F. prudce sevřela batůžek oběma rukama,
ne, tam by se jí lávka nevešla, ale co kdyby ufon z horského kola
s GPS nečekaně zaútočil?) Nevodnesly jsme nic, pane, odpověděla
jsem. Představil se. Byl to sportovec tělem i duší, v civilu psychiatr
z Kreuzbergu, obrovský mužskoun na velocipedu, svalovec. Protože
jsme taky hledaly můstek, smluvili jsme se, že pojedeme v těsném
závěsu za ním, neboť jeho GPS zná prý možné řešení. „Ale pojedete
pomalu?“ ptala jsem se nedůvěřivě. „Jasně,“ odpověděl. Vystartoval,
sportovec psychiatr, a neskutečnou rychlostí mizel za první
zatáčkou. Na kopci ze mě už tekly čůrky potu a hlava sportovce
se netrpělivě a znuděně otočila: „Tempo dobré?“ „Eeee,“ vzdychla
jsem. Vtom se na asfaltce jako v nějaké báchorce objevil další muž,
tentokrát stařec s dámským kolem Gazelle. „Nevíte,“ skočil nám
do řeči a přinutil nás tak zastavit, „kde je tu mostek, lávka nějaká,
hledám ji už hodinu.“ „Jeďte s námi,“ řekli jsme jednohlasně. „Ale já
jedu pomalu,“ ulekl se stařík. „To i my,“ řekl sportovec. A tak jsme
dojeli až k hledané lesní lávce. Sportovec hlemýždím tempem, my
za ním, důchodce za námi.
A tohle je na výletech vůbec nejlepší. Všechny ty zvláštní skupinky
poutníků, co se rozejdou, hned jak je spatřen hledaný cíl.
Spiklenci výletníci, spojenci krátkého osudu. Rozejdou se, aby se už
nikdy v životě nesešli. Sejdou si z očí a ze všeho zůstane jen matná,
kurážná a světlá skvrna v paměti, vzpomínka na den, kdy se hledala
společná cesta.
Stařec s kolem Gazelle se důstojně rozloučil, popřál nám a cyklistovi
pěknou cestu domů, jako bychom patřili k sobě. Bylo to
nechtěné, nemístné a trochu i dráždivé. I my se s ním v rozpacích
rozloučili a ponechali ho v iluzi, jaképak vysvětlování. Hned na
první křižovatce lesních cest za lávkou jsme si však dali úlevné
sbohem, my doprava, cyklista doleva, nebo naopak, každopádně
jiným směrem, psychiatr tam, my onam, sportovec ke sportu, my
k odpočinku. Močály i jezero za sebou.
A to je všechno, protože psát o tom, jak jsme při návratu vystoupily
z rozpustilosti na špatné stanici S-Bahnu, jely podél zdi, na
níž byla namalovaná obří žena s obnaženými ňadry, kterou snědý
cyklista před námi pohladil za jízdy chlupatou dlaní; nebo psát
o tom, jak ostře voněly rozkvetlé lípy, sakury a kaštany, to už je
příliš, příliš intimní.