Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Černá štika

Bylo mi kolem šesti. Bráškové mě do své společnosti moc nebrali.
Nebyl jsem jich hoden. Přihlížel jsem jejich radovánkám zdálky.
Většinou jsem si na břehu řeky Berounky jenom cucal prst. Nejraději
chodil Hugo s Jirkou na ostrůvek, kde chytali do ruky ryby
v zelených řasách. Hugo byl hezký a jemný. Jirka byl pořízek a lump,
s kdekým se pral.
Na ostrůvku rostly dlouhé, čarokrásné zelené řasy, které se podobaly
rozpleteným vlasům říčního vodníka Oskara. Ty vlasy mu vlály
po proudu, jako by ležel utopený v žlutém písku. Občas na řasách
rostly kvítky, nevím už, jakou měly barvu, snad růžovobílou jako
nevěsty. Bylo tu mělko a v řasách se pásly jak na louce buchanky
a berušky vodní. Parmy s ostatními rybami sem přijížděly a čapaly
po broučkách a mlaskaly přitom jak prasátka. V té době nastoupili
bratři jen v trenýrkách a promakávali řasy, až sáhli na studené tělo
ryby. Ryba strnula, pak vyrazila, bráška se vzpamatoval a skočil po
ní, minul se, voda stříkala, bráška křičel. Jako rodeo.
Jednou objevili v řasách obrovskou rybu, původně mysleli, že je
to splavený kmen. Byla to ale černá štika, zajela sem za rybičkami
a nemohla ven. Když se rozjela, podobala se torpédu. Voda lítala na
všechny strany. Hugo hulákal:
„Nečum a pojď nám s ní pomoct!“
Najednou jsem jim byl dobrej. Ale mně se tam nechtělo. Došel
jsem pomalu mezi řasy. Štika křižovala, dojela až ke mně a zastavila
se. Viděl jsem, jak oddychuje, dívá se na mě krutýma očima
a má v pootevřené hubě plno zubů. Chce mě sežrat. Začal jsem
natahovat. Rozjela se. Skočila. Přenesla se přes mělčinu a zmizela
v hloubce. Jirka mi řekl: „Pitomče! Měl jsi ji na dosah! Jen ji za krkem
zmáčknout!“
Ve skutečnosti jsme si všichni oddychli, že je fuč. Bráškové si
na ni také nesáhli. A ta příhoda jako by byla předurčením, jako by
ta obrovská štika byla naší sudičkou. Chytí někdo z nás v životě
skutečně velkou rybu? Možná, že nám to nebude dopřáno, protože
jsme tenkrát nebyli stateční.