Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Dlouhá míle

Konec války byl ve vzduchu jako naděje. Oba buštěhradské rybníky
slovili a kapry snědli. Nic už do rybníků nedali, protože nic neměli.
Kapří násada došla, tak jako docházela munice. A snad už to bylo
každému jedno, na pořad dne nastupovaly jiné starosti. Jenom mně
ryby chyběly. Bloumal jsem krajem a hledal potůčky. Tekly tu pomalu
skrz černozemní step, nebyly stříbrné jako stužky a náhrdelníky
královny, ale byly tmavé jako kladenská obloha, anebo dokonce černé
jak uhlí z Franšachty. Jen v některých plavaly ryby. Ale ryby to byly
za groš kudla. Řízečci a piskoříci malí. Takové rybičky, jaké se jedí
syrové, když je hodně velký hlad, anebo jaké chroupali zlatokopové
v Londonových povídkách. Stříbrné rybky běličky jak pocukrovaná
pozlátka na vánoční stromek. Občas byli pod travnatými břehy ráčci
jak mořské krevety. Třepali ocásky a durdili se na mě, když jsem je
vytahoval z jejich mělkých děr. Nebylo tu nic pořádného k snědku,
bylo to jenom velké akvárium, jehož stěny tvořily místo skleněných
tabulí ze dvou stran břehy, dole písek a nahoře nebe. A kolem dokola
kvetly pomněnky a říkaly vzpomínej.
Vzpomínal jsem na brášku Huga a brášku Jirku. Spali jsme dřív
v jedné studené místnosti ve dvou postelích. Jirku jsem musel každý
večer drbat na zádech, on jinak nemohl usnout. Dával mi za to
korunu.
A Hugo, ten vznešený aristokrat, přitom klapal pusou. Předváděl
nám, jak mele Koníčkovic mlýn. Pracoval tam jako mládek a spíš
jako poskok zadarmo, za mouku a za vlídné slovo. Vykládal obilí
a vysypával pytle. Měl staré kolo a káru a v ní rozvážel sedlákům
chleba. Většinou vodil kolo do vršku i z vršku, aby ho kára neporazila.
Sedláci dávali dobré žito a dostávali fajnový chleba, který voněl
všudy, kudy jeho kolo jelo.
K večeři dostával Hugo chleba, pivní sýr a domácí pivo. Spal ve
mlýně na palandě.
Když pak Hugo odcházel do koncentráku, nakláněl se jeho hezký
obličej nad mou postelí, horkýma rukama mi tiskl tváře a šeptal mi
zvláštní tajemství:
„Až na tom budete nejhůř, tak si dojdi do Koníčkovic mlejna
pro stařečka kapra. Zapomněli ho tam při výlovu, asi se schoval
v kořenech. Nikdo o něm neví. Pluje tam vousatý pod krajní starou
vrbou. Krmil jsem ho domácím chlebem pro sebe. Ale já už ho
nepotřebuju.
Naházej tam chleba a on připluje.“
Od té doby utekl dlouhý věk. Co dělá Hugo? Snad vozí místo
značkového chleba káry mrtvých ke spalování a ti mrtví mají
vytetováno své číslo, které už není k potřebě na zemi ani na nebi.
Pánbůh prý bere do nebes v jiném pořadí.
My dosud žijeme tady. Maminka. Já. Proto jdu do mlynářského
rybníka pro kapra stařečka. Má čtyři vousky a bude už buď hodně
moudrý, anebo velice hloupý. V kapse schovávám kus domácího
chleba, který mi dala paní pekařka Bláhová. Párkrát jsem ho uždíb,
ale pak jsem se přemohl a nechal ho kaprovi.
Moc jsem se těšil do mlýna. Byl to v mé mysli pohádkový mlýn,
co v něm bydlí čerti Pacufráci. Vypravoval jsem se týdny, než jsem
vyšel, a když jsem vyšel, tak jsem si broukal tu, co mě ji naučila
maminka:
Po potoce chodila,
drobné ryby lovila.
Drobné ryby rybářům,
hezké holky mlynářům.
Sládkům ještě hezčejší,
to jsou hoši pyšnější.
Vykračoval jsem si nahoru k zámku a po kraji lidických polí. Dole,
kde stávaly Lidice, nastoupila do práce německá Pracovní fronta
a zpívala velice zvučně a přesvědčivě svou hymnu:
Wir sind die Jugend
mit Hacke und Spaten.
Motykou a rýčem tu převraceli zemi, aby ji ani Stvořitel nepoznal.
Rybník, ke kterému jsem chodil s lidickými kluky, rozmetali
dynamitem a vodu rozházeli do okolí stejně jako kostel. Potůček
malý, co přitéká ze Hřebce, odvedli jinam. Z bílých hřbitovních
mramorových kamenů udělali cestu. Šlapou po jménech a příjmeních
lidí, kteří tu tiše spali, a zpívají. Teď zmlkli. Budou asi pracovat.
Chystají dynamit, protože motykou a rýčem nelze vyhladit bílé
vesnice ze světa.
Kolem jsou lidická pole.
Má maminka sem chodila pracovat, všude tu rostly brambory
a kvetly drobné bílé kvítky. Brambory rostly i na hrobech
popravených mužů a chlapců, a když ženské ty brambory vykopaly,
podobaly se lidským srdcím. Nikdo si ty brambory nevzal domů.
Každý se bál. Jen hrabivá Hanáčková si je vzala v tašce domů a do
roka umřela.
Na kapra bylo dost času. Slunce se houpalo nad obzorem a já si
vzpomněl, že jsem chtěl jít na Dlouhou míli. Dlouhá míle, to byl
štráf silnice k letišti, obrostlý samými starými lípami. Dlouhá míle,
to byl pro mě pojem neurčitý. Znamenal velký automobilový závod
nebo dlouhou silnici, nebo také celý život. Dědeček Ferdinand znal
dokonce průpovídku:
VYTRVALOSTÍ SPĚJ K CÍLI,
PŘEKONÁŠ I DLOUHOU MÍLI.
Šlapal jsem k Dlouhé míli a uždíb jsem si zase z domácího chleba,
určeného pro stařečka kapra. Přeskočil jsem potůček a vydal
se vzhůru. Nahoře jsem spatřil, že Dlouhá míle už prakticky není.
Přistávalo tu prý bitevní letadlo štuka a brnklo o ty lípy. Udělalo
ve vzduchu kotrmelec a spadlo do polí. Rozbilo se na cimprcampr
a shořelo ještě dřív, než přijela hasičská stříkačka. I s pilotem.
Košatým lípám na Dlouhé míli to přišlo draho. Na pásovém voze přijel
nacistický generál v generálské čepici a přímo na místě dal rozkaz:
„Všem nepřátelům hlavy dolů!“
A všem stromům uřízli hlavy a zůstaly jen pahýly. Lidé ty stromy
velice litovali. Sedláci plakali pro ty lípy jak pro své děti. Vzpomínali,
jak pod nimi chodili v chládku do Prahy s vajíčky a s máslem na
trh. Milovali medový čas, kdy lípy voněly a ztrácely se v nebi a kdy
včely stoupaly k vrcholům stromů. Z květů si vařili lidé čaj pro celé
vesnice, aby nikdo nekašlal, když přijde zimní čas. A teď tu koně
tahali kmeny na volná prostranství, a přestože dříví bylo staré, bylo
bílé jak těla panen, které dosud nepoznaly lásku. Sedláci reptali, že
v dřívějších dobách nemohl žádný voják beztrestně porazit živý
strom.
Šel jsem až na konec té zohyzděné Dlouhé míle, odkud už bylo
pomalu vidět Prahu.
A pak jsem šel nazpět až ke Koníčkovic mlýnu a bolely mě nohy.
Koníčkovic mlýn byl krásný mlýn, skoro tak krásný jako můj
mlýn z dětství, mlýn Nezabudický. Tajemně se rýsoval otvor na
půdu, tudy asi slézali dolů čerti Pacufráci, když mlynář odešel do
hospody. Pacufráci byli hodní kluci, všelijak po mlýnici vyváděli
a zpívali si říkanku – kolo, kolo mlýnský. Nejstarší Pacufrák, který
pamatoval ještě krále Jiříka, jak tu táhl se svými voji na Buštěves,
seděl na komíně, kokrhal a kouř mu lezl do dírky pod koňským
ohonem. Vyrábělo mu to tam teplo, dělalo mu to tam dobře a dával
taky pozor, až se bude podroušený mlynář vracet.
Přišel jsem k mlýnu.
Byl tichý, mlynář zřejmě seděl doma. Pacufráky jsem neviděl.
Vešel jsem do dvora a zaklepal na dveře od stavení. Jakpak se asi
ten mlynář jmenuje? Když Koníčkovic mlýn, tak zřejmě Koníček.
Za chvíli mlynář vyšel, zapínal si vestu na těle. Přikývl po mém
pozdravu a zeptal se velice vlídně:
„Copak chceš, chlapče?“
„Pane Koníček, směl bych si tu zachytat?“
Mlynář se opřel o zeď a řekl:
„Já nejsem Koníček. Koníček byl ten první mlynář.“
Zopakoval jsem prosbu a už jsem mu neříkal, že je Koníček.
Povídal:
„Jen si zachytej. Ale nic tu nechytíš. Tady jsou jen okounci. Nejsou
velcí ani jako malíček a nežrala by je ani moje kočka Lucie. Přinesli
je sem jako jikry ptáci na nohách a na zobácích. Nepůjdou ani na
udičku, protože mají malou hubu. Je to už mrtvý rybník, jako je
mrtvá řeka anebo mrtvý mlýn. Víš co, nechoď k rybníku, pojď do
světnice, budem si povídat.“
Byl to zřejmě hodný člověk. Zavrtěl jsem však hlavou a vyndal
vlasec, aby si to nerozmyslel. Mávl nade mnou rukou.
„Tak si jdi.“
Věděl jsem svý, jen já jsem zřejmě znal tajemství tohoto rybníka.
Já a můj bratr Hugo. Šel jsem od mlýna k hrázi a slyšel, jak za mnou
mlynář posměšně volá:
„Všechno, co chytíš, je tvý! Všechno je tvý!“
A potom zmizel ve mlýně. Oddychl jsem si. Došel jsem k mělkému
rybníku. Nebyl velký, dal se přehodit šutrákem. Ale byl krásný
jak porcelánová mísa na zelený salát. Na jeho kraji se houpala malá
lodička s dvěma vesly a na jeho březích rostly topoly a tu a tam
vrba. Voda byla zelenavá a čistá a v ní plavali jak lupínky vrby malí
okounci. Copak asi dali okounci ptákům, že je přinesli vzduchem do
tak krásného rybníka? Co jim asi slíbili? Houbeles jim dali, to už tak
zařídila příroda. Okounci si hráli jak děti, byli to takoví okounci na
hraní pro malého prince ze zámku. Já měl jiné starosti. Šel jsem ke
krajní rozpraskané staré vrbě, kde měl žít stařeček kapr. A co jestli
ho už mlynář chytil? Vždyť se tak smál a volal za mnou, že všechno,
co chytím, je moje. Nekřičel, že mi něco přidá? Zřejmě půl mlýna
a svou sličnou dceru.
Krajní vrba se skláněla nad vodu, až si namáčela své uzounké
listy, ale ve vodě nebylo nic vidět. Navázal jsem háček na dlouhý
vlasec, navlékl brk z husy, kterou kdysi zamordoval tatínek, a uřízl
jsem prut. Z chleba jsem udělal kuličku a nahodil udici do rybníka.
Domácí chleba ještě voněl. Měl jsem na ten chleba hrozný hlad.
Ale nebyl to chleba pro mě. Byl to kapří chleba. Lámal jsem ho jak
svátost a házel do rybníka, abych přilákal kapra. Z chleba se udělaly
ostrůvky na čiré vodě. Plavaly, ale nikdo se neobjevoval. Začal jsem
tiše mluvit:
„Kapříku. Staříku. Připlav sem. To jsem já, Hugův bráška. To je
ten, co tě krmil domácím chlebem. Kapříku…“
Bylo mi blaženě, zas jsem mohl po letech veřejně chytat. Žádní
porybní. Oči se mi klížily, zmohla mě Dlouhá míle. Spal jsem
v klubku jak jezevec, a když jsem se probudil, svítilo na rybník
poslední slunce. Prut ležel a husí splávek se nehýbal. Ale hladina byla
vymetena. Chleba zmizel! Tak je tady, stařeček. Chleba sežral, vousy
si namastil, ale udici, chytrák, nevzal. Nechce se mu z Koníčkovic
rybníka. Viděl jsem v duchu, jak polyká na hladině můj chléb, jak
otvírá svou chlebajznu.
Naházel jsem poslední kousky chleba na zelenavou hladinu
a zase jsem klimbal. Uspala mě Dlouhá míle. Teď hořelo letadlo
a pilot v kombinéze hořel a mně ho bylo líto, i když to byl Němec.
A když jsem se vzbudil, plaval můj nezajištěný prut po vodě a po
hladině ho vozil veliký kapr.
Moc jsem nerozvažoval. Musel jsem do rybníka. Svlékl jsem se
donaha a vstoupil do vody. Zalil mě chlad, voda byla na podzim už
studená.
Bahýnko mi na dně protékalo mezi prsty, munycírek se scvrkl.
Vydal jsem se za stařečkem kaprem. Okounci s červenými
ploutvičkami se rozprskli jak barevné listí a voda se zakalila. Nebylo
to snadné. Prut přede mnou ujížděl jak nějaká podivná loď bez
pasažérů, a když jsem přidal, přidal i on a voda stříkala na hladinu.
Musel jsem ho unavit. Pokračoval jsem v honičce. Na hrázi se objevil
mlynář:
„Co tam děláš?“
„Honím kapra s prutem.“
„Kapra?“ podivil se a pak zavolal: „Vylez z tý vody!“
Lezl jsem ven a on odešel do mlýna a vrátil se s velkým podběrákem
a s hadrovým pytlem od mouky. Díval se na mě, jak modrám
a zelenám a hraju všema barvama a jak mi klepou zuby. Hodil mi
pytel od mouky a povídal:
„Utři se. Je na tebe strašnej pohled.“
Osušil jsem se, ale zas jsem byl od mouky celý bílý. Mlynář šel
zatím k rybníku a odvazoval tu malou lodičku s vesly. Hodil dovnitř
podběrák a kývl, abych naskočil. Byl jsem moc rád, že mi pomůže.
Opřel se do vesel a vydal se za kaprem. Mlynář měl obrovskou sílu,
lodička skorem skákala po hladině, jako by cesta vzduchem byla
pro ni snazší. Kapr byl také silák, bál se prutu, co nad ním plul,
a bál se té lodě a hlavně toho mlynáře. Občas se objevila na hladině
jeho mohutná hřbetní ploutev. Mlynář klel, potil se, svolával na
pomoc boha i čerta, sundal si vestu. Pak udělal kapr chybu. Zajel do
malého rohu rybníka, odkud nemohl nikam utéci. Podržel jsem prut
a vyčerpaný kapr si lehl na bok a těžce dýchal. Mlynář ho podebral
a dal do lodi.
Na břehu ho vyndal do podzimní trávy a teprve teď jsem si ho
mohl prohlédnout. Měl vousky jak vodník a chyběla mu jenom fajfka.
A oči měl docela zvláštní, takové moudré a nahnědlé, připadaly
mi jak zmenšené pecny domácího chleba. Ale jinak byl zlatý jak
selátko boží. Slunce právě zapadalo a to zlato se roztavilo na jeho
bocích, vypadalo to, že zlato pláče a stéká zpátky do jeho rodného
rybníka. Ploutve měl maličko opotřebované, jak šmejdil a hledal
v rybníce něco k snědku, když neměl zrovna chléb domácí. Mlynář
si ho také prohlížel, ale asi jinýma očima než já. Řekl:
„Kdo by to řek. Takový macek v mém rybníce.“
Potom ho vzal do náruče, jako se bere miminko, a šel s ním do
mlýna. Rázem jsem pochopil, že si ho chce nechat, a tak jsem se
zmohl na jedinou větu:
„Pane Koníček, ten kapr je můj.“
Obrátil se a řekl:
„Na takovýho velikýho kapra jsi moc malej.“ Zašel do dvora a já
šel nahý a bílý za ním. Nechtěl jsem se toho kapra vzdát, protože
nebyl jenom můj, ale taky mýho brášky Huga, který ho krmil domácím
chlebem. Mlynář položil kapra pod kůlnu na vál a odešel. Vzal
jsem kaprovu hlavu do dlaní a říkal jsem:
„Kapříku. Neměl jsem sem chodit.“
Mlynář se vrátil s palicí a s nožem. Rozbil mu hlavu a přeřezal
žábry, aby mu vytekla krev. A potom mu seškrabal z těla velké zlaté
šupiny. Létaly a stříkaly na všechny strany, padaly jako zlatý déšť na
zem a lepily se na dřevo, přisály se na mé nahé zamoučněné tělo.
Potom mu mlynář rozpáral břicho a ze střev vypadal na zem můj
drahocenný, nestrávený a zašpiněný chléb. Mlynář ho odkopl
přihlížejícím a žebrajícím slepicím a já se rozplakal. Otočil se a zeptal:
„Ty jsi tu ještě?“
Poprosil jsem ho, zda si smím vzít šupiny.
„Šupiny si vem a zmiz. Bude brzy tma.“
Klečel jsem v blátě a sbíral šupiny, až jsem jich měl plné dlaně.
Došel jsem k šatům a šupiny jsem nastrkal do kapes. Vtom to na
mě padlo. Takový velký smutek a taková velká lítost. Takový hněv
k nespravedlivému mlýnu, v němž se už kouřilo z komína a vyvářela
se v něm večeře z mé velké ryby. Šel jsem k té staré kapří vrbě.
Začínalo už být šero a v jejím ztrouchnivělém kmeni se objevilo
světlo, jako by někoho vítala, anebo se s někým loučila. Už jsem se
necítil tak sám. A sedláci měli pravdu, že stromy jsou živé a bezmocné
stejně jako děti a plachá zvěř.
Přestal jsem plakat a vydal se na cestu zpáteční, která byla
o mnoho těžší než cesta nezpáteční. Přišel jsem domů. Maminka už
spala. Na stole jsem měl připravený hrníček kozího mléka a krajíc
černého chleba.
Ve své světničce jsem rozložil šupiny na stole. Nejdřív jsem z nich
udělal tvar stařečka kapra. Potom jsem je seřadil v řady a zástupy,
švadrony a batalióny a velel jsem jim vpravo v bok! a vlevo v bok!
Útokem útok na Koníčkův mlýn! Šupiny se v mých očích natřásaly
a blejskaly, bylo to parádní vojsko, které přicházelo, aby nastolilo
spravedlnost na celém světě. A potom jsem pod peřinou usnul
a ve spánku jsem odpouštěl jako král nespravedlivým. Ve snu byly
šupiny krásné zlaté peníze od kapřího krále. Na každém penízi
byl císař s licousy a na prsou uniformy měl vyznamenání a pod
ním stálo: Romanum imperarum. Zase jsem zavolal: Čelém vzad!,
a peníze se obrátily a objevil se lotrinský znak a český lev. A také
se mi zdálo o medovém čase, o svátku stromů a svátku včel. Spatřil
jsem krásnou pannu, která měla tělo bílé a neposkvrněné jak těla
lip na aleji, které se říkalo odjakživa Dlouhá míle.