Berlínský zápisník Dora Kaprálová

12. 11. 2013
Někteří sloni, a to jsem netušila, dokážou nakreslit chobotem růži.
Viděla jsem to před týdnem na YouTube. Vlastně to byla slonice.
Zavolala jsem děti, dívaly jsme se na tu krásu s otevřenýma pusama
a já po chvíli trochu i s obavou, aby mi F. neřekla: A teď ty! Nemám
totiž chobot a rukama to taky neumím. Růže. Ale byla laskavá, F.,
nenutila mě.
Od konce srpna učím německou spisovatelku Tanju D. a její lektorku
češtinu; dvakrát třikrát do měsíce, jak to vyjde. U mladého
tureckého kavárníka, co má rád africkou hudbu a kterého mám ráda
zase já, protože tam vždycky stojí za barem sám, bezradně, našišato,
kávu moc vařit neumí a trochu koktá. A protože mi vždycky říká:
„No co už, než to ttttady zzzkrachuje, aspoň si to zařídím jako
obývák.“ (A ono to opravdu zkrachuje, o Vánocích zavírá.)
Minulý týden, v úterý to bylo, navál do jeho kavárny vítr listí.
Spousta uschlých listů z javorů se povalovala po nemyté podlaze,
do místnosti foukalo otevřenými dveřmi, setmělo se už k páté,
kavárník pouštěl africké blues a všechno bylo tak podzimně, ukázkově
melancholické, tak zoufale tíživé, že jsem to chtěla hned někomu
říct, ale nikdo tam nebyl, jen ten sám o sobě zoufalý kavárník
a já. Čekala jsem dál na barové stoličce na svoje žákyně, pila čaj
a chválila kavárníkův hudební vkus. Ale ony meškaly.
Místo nich vstoupil do kavárny opilý muž s dýmkou v puse
a mládežnickou patkou přes zestárlý obličej s oteklými rty. Dal si
pivo a whisky a vzápětí přišla i jedna z mých žákyň, lektorka K…
Jako každé druhé úterý vstoupila do kavárny dřív než Tanja. A jak
jsme tam tak postávaly a čekaly už dvě, vlastně tři, protože i opilý se
tvářil, jako by někoho očekával, ptala jsem se víceméně ze slušnosti
lektorky K., co vlastně přesně dělá, a ona se – lektorka K. –
rozpovídala o Bernhardovi, o němž psala disertační práci, do toho
pořád to africké blues, zasněný turecký kavárník; vyprávěla dál o tom,
jak lektoruje, jak rozhoduje o tom, kdo je a kdo není dobrý spisovatel,
a znělo to příšerně – jak bych to jen korektně napsala – příšerně
německy to znělo: rozhodně, jistě, arogantně a jistým způsobem
velmi oprávněně. Slovo disertační a Bernhard vyslovovala s podivným
nosovým nádechem…
Opilec, který tam dosud jen tak postával a někoho očekával,
jí emfaticky vstoupil do řeči: „Vynikající, Bernhard, vynikající…
V nakladatelství, výborně, v nakladatelství. I mí rodiče vlastní malé
nakladatelství, v New Yorku.“ Chtěla jsem těm dvěma říct, že jsem si
Staré mistry právě minulý týden přečetla v komiksu Nicolase Mahlera,
ale jak jsem promluvila, ukápla mi omylem slina a nemohla jsem
si vzpomenout, jak se řekne německy „proškrtat“. Proto mi asi ta
slina ukápla. Listí dál poletovalo podlahou a svítání bylo daleko,
vždyť se sotva zešeřilo. Každopádně od této chvíle jako bych pro
ty milovníky literatury přestala existovat. Dál se sebejistou dikcí
blábolili o literatuře a Bernhardovi a ano, bylo to jako z Mýcení.
Bylo to vlastně dokonalé. (Jenže psát o dokonalých situacích vede
k těžkopádnosti.)
Ráda bych si teď opravdu s někým popovídala, napsala jsem si sms
a uložila ji do „rozepsaných“. Ano. Najednou, najednou jsem se cítila
opravdu osaměle, tam u Turka při hodině mizerné češtiny, která
nenastala. Postávala jsem tam ještě chvíli, se svým slovanským
akcentem a idiotskou němčinou, a když jsem pochopila, že hovor
o literatuře je mi definitivně odepřen, když mi to došlo, šla jsem si
schlíple sednout k rohovému stolku. A najednou se přistihuju, že
sedím a kreslím propiskou na papír růži.
Opilec odchází, loučí se s lektorkou, zamumlám zvesela „tschuss“,
ale vyleze mi z toho spíše něco jako „hnus“. Slina mi ovšem
neukápne, trochu se snad i zasměju a ruka se mi v té chvíli zvláštně
uvolní. Nakreslím další růži. Myslím, že povedenou růži; vlastně
celý ten papír nakonec růžemi počmárám. A jsou to růže podzimní,
divoké, německé a snové, Šípková Růženka se nikdy skrz ty trny
neproseká, a ani ten Šípák nemá šanci ji zachránit. Rozhodně ne
tady, v Německu, v nejsnobštější čtvrti Prenzlauer Berg, v kavárně
u koktavého Turka, co miluje africké blues. Taková řekněme růžička
pro Bernharda.
Zítra to zkusím znovu; možná i chobotem.