Berlínský zápisník Dora Kaprálová

3. 12. 2013
Baptistický kostel svatého Alberta, Charlottenburg. V celém Berlíně
stojí jen jeden takový; pravidelně se v něm scházejí africké rodiny.
Při anglických mších a zpěvech v afrikánských jazycích vše drnčí,
hýbe se a pohupuje, děti i dospělí jsou krásně oblečeni, žádný
berlínský šmutzigštil.
Mauritánie, Madagaskar, Keňa; nikde jsem nebyla a teď tam
všude jsem – nejprv stojím, pak sedím, postupně i klečím, otvírám
pusu, občas vypustím nesrozumitelné slovo písně, a když bližní
vedle smrká, smrkám taky, když zakašle, zakašlu… A všude kolem
je tolik svátečních lidí v první adventní neděli! Někteří z nich se na
mě mračí, neměla bych tak nehorázně civět… Ale nemůžu si pomoct:
není to voyeurské safari, spíš dokonalé osamění; vpíjím se
očima do korpulentních zad a kulatých tváří svých bratrů a sester
a nemyslím jen na slastný požitek duchovní slávy, který se
neodvratně blíží s katolickým ritem; myslím i na to, že si nezasloužím
tady stát, klečet a pozorovat. Nepatřím sem. A o to víc toužím být
uvnitř všech přítomných, popřít sebe, rozpustit se v horku, splynout
s nimi; tady a teď: v Keni, v Mauritánii. Když už musím žít v cizině
tak trapně blízké, středoevropské, pak ať mi má blízká, přibližná
cizina dovolí aspoň na okamžik spočinout v cizině skutečnější,
hlubší, nedozírnější; v poušti za hranicemi všeho, co jsem kdy
poznala, v poušti, která mě občerství, vyčerpá a k spánku ukonejší.
Na tohle myslím při mši a taky zas tupě na lásku, na čistě fyzickou
lásku (jako pokaždé při mši v katolickém kostele). Černý muž přede
mnou náhle zakřičí ve zpívané modlitbě „Kundee!“ – a to mě vytrhne
z myšlenek. Vedle stojící černý muž souseda důrazným zpěvem
opraví: „Kuhlee.“ Soused však zase přísně, že opravdu „Kundee“,
a tak se ve zpěvu dál přou, div že nevytáhnou kudlu z gatí. Zasměju
se, ti dva se hádat přestanou a pohoršeně syknou; akt mého zločinu
je usmíří.
Chci pryč a chci tam zůstat napořád. Sklopím oči v baptistickém
kostele. Mše je to krásná, důstojná. Lepší než berlínské esoterické
lázně Liquidrom. Lepší než sauna, lepší než psychedelie, kterou lze
najít jediným kliknutím na myš (na počítačovou i skutečnou – to
je dokonce ještě vyšší level psychedelie). Pastor v pravý okamžik
dramaticky zašeptá: „No sex, no work and no money will save your
soul…“ Afričani se ošijí, zavlní se do rytmu gospelu. Těžko říct, zda
je v tom více velebného přitakání či divokého zoufalství. Zavlním
se taky, ovšem ne tak vláčně, spíš kostrbatě, tak, jako je kostrbatá
celá má nevláčná existence ve městě B.
Dva konfirmanti teď klečí před oltářem, žena a muž, manželé.
Pastor jim žehná, ona má obrovský bílý klobouk a bílé šaty, muž
v klopě bílého saka rudou růži a barevný šátek. Po schodech k oltáři
k nim přibíhá tříletý hubený chlapec. Maminku obejme zezadu za
zadek, klečícího otce chytne rukou za levé rameno a houpe se
dopředu dozadu, dopředu dozadu. Proplétá se mezi nimi jako nějaká
rytmická žížala. Obraz se zasekne. Ti tři stvoří nevýslovně mocné
černé sousoší: Život v Kristu, lásku v Kristu, všechno v Rytmu.
V rytmu malé dětské žížaly proplétající se mezi dávno znavenými
údy dospělých a vyčerpaných; těch, co se oddávají velkým vleklým
věcem, Spáse například. A přitom jen všichni ti maličcí; ti, co
ještě neví, a už vědí, jen ti jsou (dosud) tak samozřejmě spaseni,
jen jejich žízeň je uhašena, jen jejich hlad je zažehnán. Ze vzduchu
žijí a z květin se radují, žížaly v rytmu. Adventním…