Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Přijeď, báječně si zachytáš!

Bratr Hugo mi telefonoval: „Přijeď, báječně si zachytáš!“ Přestože
pršelo, přemluvil jsem ženu, abychom za ním jeli do Zbečna na
Berounku, i když jsem věděl, že je tam ryb málo. Mým hlavním
argumentem proti ženě, proti větru a proti dešti bylo, že si konečně
skvěle zachytáme a k večeři budou čerstvé ryby.
„Možná kapříček, snad štika, dokonce candát!“
Znělo to ohromně. Na Berounku je z Vinohrad pořádný kus a my
navíc s embéčkem bloudili. To je u nás pravidlem. Taky jsme vjeli do
škarpy a za Lány do Myší díry, která v mlze a dešti vypadala, jako
když se jede ze špičky Grossglockneru.
Chatu jsme našli po dlouhém hledání. Bratr v ní pochopitelně nebyl.
Zřejmě už tahá beze mne rybu za rybou. Když jsem ho našel, myslel
jsem, že mu jednu vrazím. Seděl na židličce a s takovými barevnými
cingrlátky na prutech chytal na těžko. Nikoliv kapry, ale řízky. Řízky!
Ty malé rybky, které se vejdou do akvária. Jíst se nedají, nakládat se
nedají, olejovky se z nich také dělat nedají, a řízky se z nich smažit už
vůbec nedají. Tak tohle je ta skvělá rybařina, kvůli které jsi mě sem
táhl a kvůli které jsme málem zahynuli i se ženou a se syny Janem,
Petrem a Jirkou v mlze a dešti za Lánama. Mlčím a mám strašlivý
vztek. U bráchy sedí nějaký potulný pes, takový voříšek, co zřejmě
neumí ani udělat haf!, ani baf! a směje se zrovna jako brácha. Jak
rybička zavrtí imitací na prutu, pes zavrtí ocasem. Pozná, potvora, kdy
rybička třepe vlascem. V životě jsem takového psa neviděl. Kočku jo,
to jo, ale psa ne. Brácha vytáhne z vody rybičku a každou desátou mu
hodí. Pes má ohromnou radost, vyhodí ji ještě jednou do vzduchu
a slupne ji syrovou. Jako v cirkuse! Povedená dvojice. Mám pořád
strašný vztek a můj brácha mě vůbec nebere na vědomí a dokonce si
šeptá:
„Báječně si rybařím. Báječně si chytám!“
Směje se pokaždé, když vytáhne rybičku, je veselý a šťastný,
i pes je šťastný. Dlouho je pozoruji a najednou začínám chápat. Je
spokojený, že mu to pořád bere, je u vody a kolem teče řeka a za
řekou je les a v něm křičí bažanti taky blahem a sbírají v mokré
hlíně žížaly.
Sedám si na volnou židličku, začnu se smát a volám na něho:
„Tys nám dal! Tys nás doběhl!“
Pak mu povídám:
„Půjč mi prut!“
A sednu si vedle něho a začínám chytat. Řízky. Jíst se nedají,
nakládat se nedají, olejovky se z nich také dělat nedají, řízky se
z nich už vůbec nedají usmažit. A také synové Jan, Petr a Jirka si
sednou vedle mě a chytají řízky. Nějak nám už nevadí, že to nejsou
velké ryby. Jediný, komu to bude vadit, je má žena. Jí ráda ryby
vařené po francouzsku. Štiku pečenou v pergamenu anebo kapra
protkaného špekem. Každou chvilku vykoukne na verandě chaty
a dychtivě, s nadějí mává bílým kapesníkem. Ale to se ukrutně mýlí,
že dneska budou ryby. Ostatně se už zmýlila víckrát, co mě má za
muže. Sedíme na židličkách, chytáme řízky a chechtáme se, bavíme
se líp než v parku oddechu a kultury. Rybičky zas pouštíme zpátky
do řeky, aby žily a radovaly se, a jen občas tu větší, která si toho
v mokrým světě dost naplavala, hodíme pro potěšení voříškovi,
který se vlastně jmenuje Carda. A Carda se taky usmívá. Kdyby sem
teď někdo přišel, řekl by, že jsme blázni. A vůbec by se nemýlil.