Berlínský zápisník Dora Kaprálová

14. 1. 2014
I bez pořezaného jazyka lze zažít intimitu sdělení, přeji si o pár dnů
později, 340 km jihovýchodně od Berlína – v Praze, když s N. znovu
vstupujeme (s kamerou a zvukem) do prázdné vilky po mrtvých.
Vcházíme tam s nejmladším synem mrtvých, padesátníkem P., který
je mým pražským bratrancem, starým mládencem a amatérským
hercem. Když promluví do kamery, veškeré jeho kouzlo rázem
mizí: Nehrej!, chci na něj zakřičet, ale pak se mi zdá, že je dnes
skutečně zádumčivý, vyčkávavý, křehký. Když vypneme kameru
i zvuk, obejme při loučení N.: tak důvěrně a zoufale, tak odhodlaně
a nečekaně, tak plaše a nehorázně, lednově, bezmocně skoro, a já
to vidím a nevidím, nechci to vidět; na takové city není přece čas.
N. čeká dítě a ještě to neví… Obnaženost.
Nejkrásnější bývá nevyřčené, nenatočené, prožité s pevně zavřenými
očními víčky. Ale ne vždycky, ne vždycky!… Rozhlížím se manicky
v prázdném domě, je to pár měsíců, co prateta umřela, a strop už se
naklání, foukneme do omítky u lustru a omítka se pomalu roztočí,
obrazce odloupnuté stěny rotují poklidně pokojem, zaprášenou
televizi v rohu hlídá metrová socha Rusalky s ulomenou rukou, fíkusy
v květináčích jsou pravěké fosilie, plíseň v rohu připomíná nové světy
a dvě zubní protézy mé mrtvé pratety míří předními zoubky přímo
k portrétům těch dvou: dávná olejomalba prastrýce a pratety.
A tak tam mlčky postáváme, posloucháme, jak všechno v domě
spí, chce se nám z plísně kašlat, ale ještě to zadržíme, ještě chvíli
pocítit to velebné odcházení hmoty… a potom už bratranec P. čte
jedinou povídku prastrýce A., válečný berlínský příběh, čte a už
zase mi připomíná nějakého herce, snad ne dokonce Haničince.
Odvracím oči k rotujícímu prachu v rohu pokoje.
O něco později v autě, směr Jestřebí.
Máme s N. neodolatelnou chuť na chlebíčky, ale v žádné vesnici
za Mladou Boleslaví nevidíme cukrárnu. V jednom městečku
vystoupím z auta a ptám se drobounké dívenky, jíž jsou vidět jen
záda, kde bychom našly na náměstí cukrárnu.
Dívka se otočí. A není to dívenka, je to postarší vypitá alkoholička.
Zadrmolí temně: „My tady nemáme náměstí.“ Omlouvám se.
A jedeme dál. Až nakonec: koloniál v malé vsi. V něm vlídná paní
andělské tváře i trvalé, uvaří nám dokonce i turka, kupujeme si
vlašák (chlebíčky došly), ale není kam si sednout, tak čupíme mezi
časopisy, šprckami, gumičkami na zavařování a tyčinkami Deli. Nějaký
„progresivní“ filmový režisér komedií právě z rádia Blaník vypráví,
že má rád „lidičky“, které chce pobavit. Je to smutný moment,
ale i tak je nám v té chvíli hezky, protože turek, vlašák a hlavně ta
vlídná paní, která rozhodně není žádnou „lidičkou“; i když možná by
ji ten kokot, ten pražský filmový režisér komedií pobavil, a možná
i nás, možná… Protože život je severně od Boleslavi krásný, ale
krušný. A všudypřítomná debilita českého humoru filmových komedií
pro lidičky je vlastně jedinou adekvátní náhradou za časopis
Blesk. Například. Za prázdnotu, agresivitu, nebo ušlechtilejší
bezbřehou melancholii, z níž vás třeba takové Ruce Otokara Březiny
se stoprocentní zárukou nevysvobodí.