Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Zlatí úhoři II.

Spal jsem na půdě chaty a okénko zakrývala krajkovina z lesklých
cetek cirkusových maringotek. Zvenku přicházelo měsíční světlo
a na lomeném stropě vytvářelo šipky připomínající let bílých ptáků.
Sešel jsem dolů v pyžamu, tatínek ležel na zádech a také nespal.
Klekl jsem si k jeho posteli a zas jsem se naléhavě ptal:
„Jsou vůbec ti zlatí úhoři?“
„Jsou. Já je nespatřil, ale ty je možná spatříš. Zdvihnou se ze dna
a táhnou. Seberou všechno, co jim dáš.“
Usnul jsem uklidněn.
Pak jsem pracoval asi tisíc dní a spal asi tisíc nocí.
Potom měl můj tatínek kulaté narozeniny a já mu neměl co dát,
protože všechno už v životě asi měl a po ničem jiném netoužil.
Nechtěl už ani nové navijáky, protože ty staré se ještě pořád točily
a předly tiše jako kolovrátky, a nechtěl ani nové Troníčkovy pruty.
A tak mě napadlo, že bych mohl splnit jeho sen. Pokusit se zas
jednou o ty zlaté úhoře. Jet do kraje dětství, kde ještě žije převozník
strejda Prošek, který mi poradí, jak na ně jít.
Jel jsem tedy vláčkem.
Čtyři dny a čtyři večery jsem chodil z Bránova k Berounce jak
blbej a nakonec jsem si řekl, že to vzdám jak Napoleon v prohraný
bitvě u Waterloo. Řeka byla nemožně mrtvá. Spíš na koupání než
na rybaření, teplá jak kafe, a nebe bylo hladký a vybledlý jako
rakovnický mejdlo. Nikde jsem neviděl rybu, jenom rybí potěr si hrál
v krajích na projížděnou a na šplouchandu.
Pojedu domů o den dřív. Přestanu už konečně bláznit s těmi
zlatými úhoři, kteří neexistují.

pokračování příště