Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Zlatí úhoři I.

Jednou jsem přivezl z Amsterodamu svazeček uzených úhoříků.
Byli tencí jak raný chřest anebo vrbové proutky, a jelikož byli mladí,
byli zlatí. Vzal jsem stužku a převázal s ní úhoříky. Koho jsem měl
rád, tomu jsem pak podal zlatého úhoře. Na koho se nedostalo, ten
nedostal nic.
Uzeným úhořům jsme vždycky říkali doma zlatí, přestože nikdy
takoví nebyli. Když byli velcí a prošli pecí, dostali barvu temných
nocí a hlubokého mořského dna.
„Chytnem někdy zlaté úhoře?“
Tatínek měl na mysli, kdy dostanem tolik úhořů najednou, že to
bude stát za to, jít k řezníkovi Francimu Janouchovi a říci mu, aby
zapálil akátové a švestkové dříví, které kvete bíle, a přidal k němu
jalovcové bobulky. Šilhavý Franci nám slíbil, že to dříví určitě nechá
na dvorku pro naši soukromou spotřebu. Tatínek i Franci stárli,
a jak mě Janouch potkal, vysmíval se mi, kde mám ty úhoře ze zlata.
Úhoře jsme se už snažili chytat poctivě, jenom na pruty. Sedávali
jsme na rozhraní dne a noci, kdy loví úhoři nejčastěji, a hleděli jsme
na krásná znamení, praporky bílé, až nás oči bolely. Čekali jsme, až
se rozechvějí jak membrána a rozjedou se na stožár prutu. Většinou
jsme čekali marně, zřiďounka se praporek jako bílý psík rozutíkal
ke špičce. Byl to většinou jen osamocený tulák. Někdy jsme chytili
dva, málokdy tři za večer. To se stalo tak jednou do roka, jako je
jednou do roka marcipánové posvícení.

pokračování příště