Berlínský zápisník Dora Kaprálová

21. 1. 2014
Právě se pokouším napsat další díl naučného televizního seriálu
o fyzice pro děti. Tentokrát o černé díře. Při dopoledním sledování
vědeckých pořadů BBC a německých kanálů o vesmíru kroutím
nevěřícně hlavou, ústa dokořán, směšný údiv; je toto možné?
Tohle že je vesmír? Miliardy let trvající postupné drcení a požírání
hvězdy černou dírou si poslední tři večery pouštím na YouTube
znovu a znovu, to je teď mou ukolébavkou, předskokanem snů…
volám E., pojď se taky podívat: zánik, to se ti bude líbit, ale ta si
raději (melancholička) dál v klidu nerušeně čte Nekonečný příběh.
Při promýšlení něčeho tak vzrušujícího (mně však bohužel až
anekdoticky nepochopitelného) už i v bdělém stavu střídavě usínám
a budím se zbrocená potem. K tomu se dnes v noci připojil
hrůzný sen (kterým bych udělala radost tchánovi).
Oknem chaty spatřím přilétat mimozemšťana. Píchne malé F.
nějakou drogu a já se ho v rozrušení zapomínám zeptat, co to je
černá díra a jak ji popsat dětem.
Teď už to přesto vím; v noci a s červeným vínem. Černá díra
je jedna z nejkrásnějších metafor pro naprostý klid, duševní
odevzdanost, diskrétnost i nahotu. Nirvána zní pro něco tak
velebného až příliš nabubřele. Černá díra je naopak docela tichá
a intimní – jako poslední sníh v jarní trávě, který se právě rozpouští;
tak dokonale, nezvratně a zcela. Rozpustí se, zmizí a zůstane z něj
nebytí. Černá díra je jako tunel mezi středoevropskými městy B. a B.
Tunel, jehož vnitřní tmavá krajina je v naprosté tmě tou nejkrásnější
sluncem ozářenou krajinou, domovem, mrákotínskou chatou. Černá
díra je konečnost, která nás nekonečně natáhne, osvítí, rozsvítí; v níž
zmizíme možná definitivně poškozeni a nejspíš taky znovuzrození.
Černá díra je skutečnost, na kterou se už nikdy víc
nerozvzpomeneme.
Fyzika se mi líbí tam, kde se dotýká poezie v její nejpřesnější
nesmyslnosti. Třeba když starý americko-japonský fyzik
a krasobruslař, milovník teorie strun vesmíru, tancuje v dokumentu
BBC na bruslích a se stejnou vášní mluví o velkém třesku a nekonečné
jednoduchosti deseti vesmírných dimenzí.
„Pulzujte líně vesmírným hyperprostorem a buďte si jistí, že
i černé díry, tvořící devadesát šest procent vesmíru, mají smysl
v harmonii a kráse,“ zašeptá vědec-krasobruslař přímo do kamery.
„Nepřeceňovat gravitaci!“ hřímá germánský typ vědce z dokumentu
BBC.
„Nepodceňovat gravitaci gravidních žen,“ odpovídám mu ozvěnou
z polospánku a myslím na těhotnou přítelkyni N.
Magnet v kuchyni mezitím zvedne špendlík ze stolu, sám od
sebe, demonstrativně: „Ach ano, jak slabá je gravitace ve srovnání
s magnetickou silou,“ doplní dramatický dabing jiného vědce
z univerzity v Cambridge.
V černé díře je však (na rozdíl od tohoto textu) skutečně naprostý,
dokonalý klid. Izolace. A existují-li paralelní světy a jedenáctá
dimenze i v černé díře, pak je to vlastně bublina slasti, matčino lůno,
otcovo objetí. Možná šílenství.
Černá díra je tvá víra.
Černá díra najdeš v sýra.
Jaká je nahota černé díry?
Má černá díra černé kníry?
Má černá díra konec?
(A má ho snad tento Zápisník?)
[Dnes v noci zde v B. začalo sněžit.]