Berlínský zápisník Dora Kaprálová

31. 3. 2014
Zazvoním. Jde mi otevřít. Druhé patro, dvoupokojový byt, na dveřích
zavěšený věnec. Slyším její nádech, dávivý kašel, výdech, ticho,
kašel, nádech. Pak sýpavě pronikavý hlas; zaslechnu, jak hlučně říká
svému králíkovi: „Už zase?“ A potom úkrok stranou, dveře se rozrazí
nečekaně prudkým pohybem staré ženy. Zavrávorá. Neupadne.
Taková je paní Kranz v první jarní den.
„Rozkousal mi tapetu,“ žaluje a ukazuje prstem na králíka. Je ale
ráda, že tam stojíme; ona, králík a já, tři bytosti v chodbě domu
rozmazaného města B., dvě ženy a tlusté zvíře… Dveře už zase na
škvíru, králík nesmí zmizet, je to teď její jediné dítě. Z bytu se line
odér nesnesitelně těžkého parfému. Na hlavě paní Kranz sedí paruka
připomínající věnec. Co dál? Malé kulaté tělo kachní chůze.
Plyšovou kachnu dala vloni na hraní mé mladší dcerce. Vydávala
pronikavý zvuk, říkali jsme jí „paní Kranz“. Bylo to legrační: měly
stejnou chůzi, stejně výraznou intonaci, pak jsme ji ale před dětmi
schovávali pod peřinu, kachní hlas se nedal vydržet moc dlouho.
Teď kachna leží v koutě dětského pokoje pod skříní, baterky jsou
vybité a my tam nové nedáme.
„Paní Kranz,“ říkám. „Chtěla bych…“
„Tak pojď, ať mi neuteče.“
„Chtěla bych, abyste si psala…“
„A co to držíš?“
„Nahrávací přístroj. Nevadí? I to, jak jsem přišla, i to, jak spolu
stojíme ve dveřích. Nevadí vám, že od téhle chvíle s vámi budu
všechno nahrávat, říkala jste minule, že nevadí, tak… abych –
radiodokument, víte…“
„Venku je chladno, prší,“ odpoví paní Kranz.
Chodbou kráčí čínská sousedka z Curychu. Zjevně trpí smradem
z parfému a celým tím ranním setkáním, o které nestojí, je brzy
a já mám v ruce mikrofon, k čemu to všechno? K čemu to? Oči se jí
zúží, zamrká, znejistí a zrychlí. Mlčky nás míjí do berlínského deště.
Mechanická panenka.
Říkám paní Kranz, že venku svítí slunce, ale venku doopravdy
mrholí, jen se to zdráhám vyslovit, a tak dětsky směšně lžu.
„Pište si deník, paní Kranz, pište si prosím deník,“ vyslovím konečně.
Stará žena se zatváří, jako by mi nerozuměla. Pak se nadechne
a rozkašle: „Myslíš památníček? Takový ten, co jsem měla jako dítě?
A proč? Divný nápad. K čemu to. Psát.“
„Tak za vás budu psát já. Vy mi vyprávějte, budu to nahrávat.“
(Abych nemusela myslet na jiný příběh, z čiré lenosti a zbabělosti
budu nahrávat – dodávám v duchu.)
Paní Kranz říká, že v pondělí musí na hřbitov za synem a mužem.
„Nikoho tady nemám,“ zopakuje svou každodenní mantru, „nikoho.“
Pak ještě chvíli postojíme mlčky ve dveřích, které jsou zase na škvíru,
králíka teď drží v náručí, už musím jít, pět minut uplynulo a jako
bych tam stála věčnost. Po schodech se nahoru řítí mladý soused,
schody bere po dvou, a zvlášť když se blíží k bytu paní Kranz, má
naspěch, má najednou strašně naspěch. Chce to mít za sebou.
Pozdrav s paní Kranz, setkání s těžkým odérem a její kachní chůzí,
s intenzitou staré ženy, co číhává za zavřenými dveřmi na nájemníky,
aby jim oznámila, že je ještě tady, že se to nedá vydržet:
ta přítomnost, ten život, ta samota, ten hlas. Ten hlas, co zůstává, aby
prostou skutečností krátké promluvy stvrdil, že ještě žije, protože
paní Kranz skutečně ještě žije, a my sousedé před tím hlasem, před
tou zprávou o osamění v panice a rozpacích prcháme… A mně se
najednou zdá, že z toho má někdy sama paní Kranz poťouchlou
radost, zvlášť když stojí před domem na chodníku a dlouhé minuty
civí do prázdných oken svého bytu…
O něco později stojím sama u okna ložnice a sleduji zakloněnou tvář
paní Kranz, pozorující z chodníku dlouhé minuty okna svého bytu.
Stojí tam, upřeně civí, ústa dokořán, věnec umělých vlasů kolem
hlavy. Jako by na něco vzpomínala.