Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Zlatí úhoři V.

Vtom mě napadlo podívat se na prut. Znamení klidu spadlo,
imitace se soukala do rozbouřené řeky, jako by ji někdo ve vodě
nenasytně polykal. To je ryba, běží s návnadou! A druhý proutek
se houpal jako rameno pumpy, kterou jsme dostali od dědečka
Nováka. Vyskočil jsem a uchopil proutek, abych mu ulehčil a aby
nepraskl. Objevila se tajemná úhoří hlava. Vyvlékl jsem ho trávou
k té louži naplněné vodou. Uřízl jsem imitaci a hodil ho do louže,
odkud nemohl upláchnout. Skočil jsem po druhém prutu a přisekl.
Zase úhoř! Přitáhl jsem ho ke břehu a na silné imitaci vyhodil na
břeh. Doslova skočil k té louži. Navázal jsem háček. Další háček.
Ruce se mi třásly rozčilením, voda se mi lila přes tvář. Třetí úhoř.
Čtvrtý už je zlatý. Na tyto chvíle jsem čekal celé roky.
„Přišli zlatí úhoři!“
Jeden se mi zachytl na dně řeky. Pepík Vlků, který sem přiběhl
z Luhu a který všechno viděl, pádil pro loďku. Seděl jsem a čekal
na hlavní prut, ztratil jsem dobrých dvacet minut. Teď už nesmím
promarnit ani vteřinu. Dole jich musely plout zástupy. Zdvihli se ze
dna jak stáda antilop. Vždycky našli mou návnadu a brali ji okamžitě
jako slepice. Snad se báli, že nastává konec světa. Snad ten konec
nastával a jakousi mocí tomu bylo zabráněno.
Sedmý, osmý, devátý, desátý, jedenáctý.
Nic netrvá věčně. Ani krása, ani radost, ani bolest. Nebe se zacelilo
modrým hedvábím a poslalo na zem žluté slunce. Bouřka odešla,
úhoři zmizeli.
Nebyl to přelud?
Nebyl to sen?

pokračování příště