Berlínský zápisník Dora Kaprálová

5. 5. 2014
Zrovna včera mi psal tatínek, že prý jednu jeho sbírku přeložil kdosi
do jazyka esperanto. A jazyk esperanto vymyslel dr. Esperanto,
jehož pohřeb se uskutečnil rok před koncem první světové války,
tedy rok před rozpadem rakousko-uherské monarchie, roku 1917.
Takové objevy mě rozrušují, o takových poťouchlých souvislostech
dokážu přemýšlet po celou dobu, co klepu, obaluju a smažím nedělní
řízky jako zrovna dnes. V noci si nejspíš o esperantu vygugluju víc,
o dějinách jazyka esperanto bych myslím ráda někdy napsala, mohl
by to být i hezký film: o lidech, co mají potřebu a zálibu učit se jazyku
esperanto. Propojit fiktivní, nesmyslný jazyk, který je všem pro
smích, s dějinami a mocí, protože jazyk sám o sobě je mocný, a když
jazyk dokonale nefunguje – zbývá dokonalá bezmoc, což důvěrně
znám, vždyť žiju v Berlíně, kde přeskakuju z němčiny do angličtiny
a v duchu vše komentuju česky! (B. proti B. v unaveném boji.)
Na večírku sedmačtyřicetileté německé přítelkyně U. jsem kolem
půl druhé v noci svírala dlaně v pěst, protože jsem si přála sedět už
zase doma u počítače a raději psát o tom karnevalovém večírku, na
němž jsem už čtvrtou hodinu mlčky pozorovala bývalé berlínské
anarchisty (dnes většinou kulturní manažery)… Ale nevyšlo to.
Jeden Afričan uchopil totiž před odchodem mou v pěst sevřenou
dlaň a tvrdil všem s vážnou tváří, že jsem ve stresu, že prý taky
býval a svíral přesně takto dlaně, než začal cvičit jógu, a začal mi
prsty násilím roztahovat!
Do toho se vložila opilá Dánka, která v hodinovém proudu
německého monologu pravidelně vykřikovala francouzská slovíčka
„voilà“ a taky „bo“!, a prý že mi dlaně namasíruje, protože je
opravdu svírám v pěst. S brutální silou je začala masírovat tvrdíc, že
takto masíruje svou maminku a ta piští slastí; roztahovala mi prsty
jako na skřipci a ptala se sugestivně, zda už cítím konečně v celém
těle úlevu… Cítila jsem jen tupou bolest v dlaních, ale kývala jsem
statečně hlavou, a i ten černý muž teď spokojeně pokyvoval hlavou
jako nějaký spasitel od baptistů. Oba mě skutečně tím rafinovaným
týráním nejspíš zachraňovali. Týrali mě láskyplně a o chvíli později
řekla U. sestra, která pracuje pro společnost Lufthansa, černému
muži z Afriky: „Co říkáš tomu, že podle pokynů z Lufthansy nesmíme
říkat na letištích ,černoši‘, ale ,maximal pigmentierte Leute‘?“
Všichni se opilecky zasmáli!
Černý muž se taky zasmál, a pak vážně řekl: „Přál bych si, aby
na mě letuška ukázala a řekla: Vy tam, vy tam, to číslo 32 B.“ Poté
se mi maximálně pigmentovaný (řečeno korektní řečí manažerů
z Lufthansy) zadíval dlouze do očí, a zašeptal: „Coffee, coffee!“ A já
jsem vděčně odpověděla: „Yes please, I want coffee.“ A všichni se
zase karnevalově zasmáli, protože to bylo k popukání, protože on
se totiž jmenoval: Kofi.
Taky bych se byla bavila, ale nesměla jsem už dlaně sevřít v pěst,
což mě dost stresovalo. Máj. Láska k bližnímu.