Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Zlatí úhoři XI.

Tatínek přišel v zástěře a nesl nahřátý talíř jako v nóbl podniku.
Pak přinesl na pánvi naporcovaného opečeného úhoře se zlatýma
kůrčičkama. Omluvně se usmál a řekl tiše:
„Jedenačtyřicet jídel z úhořů je vyprodáno. Máme jen toho na
másle.“
A já na to řekl:
„Toho mám nejradši, tatínku.“
A dal jsem se do jídla.
Posypal toho úhoře jemnou petržílkou ze své zahrádky, takže
voněl po zahrádce a po jahodových květech, které kvetly v blízkosti
té petržílky. Seděl, díval se na mě a čekal, až dojím. Spucl jsem ho
celého, už dlouho jsem nejedl tak báječného úhoře. Řekl jsem, že
byl jako báseň, a on byl šťastný jako kluk.
Chytal úhoře dál a dával je pro mě živé do bazénu a já nechápal,
proč nezve také jiné lidi, například mé bratry. Když chytil úhoře,
vždycky mi vzkázal, abych přijel. Jezdil jsem tam a jen jednou
jsem vzal s sebou kamaráda, který měl tenkrát nějaké trable, a já
chtěl, aby mu je ten úhoř rozehnal. Vždycky to mělo stejný obřad.
Pergamenový lístek někde opsaný. Úhoř na másle. Ticho. Chvála.
Obdiv. Cigareta. Bílé chlazené víno. Potom unipovat zralé jahody
na záhonu a klábosit.

pokračování příště