Berlínský zápisník Dora Kaprálová

12. 5. 2014
Dnes je Den matek. Naše malé matičky, co jsou dosud dětičky – totiž
dcerušky –, od brzkého rána vřískají, protože mi (matce) tajně
vyrábějí v pokoji dárek. Hádají se, snad už i perou, ale do jejich
pokoje vstoupit nesmím, ani spát ale nemohu, vřeštím za zavřenými dveřmi, že je svátek matek, ať se proboha ztiší, ospalý muž z postele křičí, že jsme všechny tři čarodějnice a ať zmlkneme všechny; mladší matička (malá dceruška) buší právě do té starší, trvá to celou věčnost, ta surová výroba mého dárku. Výroba, u níž nelze vyloučit ani
vzájemné sesterské napadení, vytržené vlásky, malé odřeninky, kousnutí či škrábance. S láskou mi nakonec vyrobí přáníčko, které si ve stavu naprostého vyčerpání přebírám slavnostně v kuchyni u snídaně.
Oslava pokračuje.
Snídáme, unaveně pokukuji po ipodu a polévám si omylem
horkým čajem pravé koleno, pak se učím se starší budoucí matičkou
němčinu, nově však očima šilhám po Freudovi, tolik bych si
dnes chtěla číst Sigmunda Freuda, když už je ta neděle, tolik bych
si tě přála, touho!!! Ale místo toho promýšlím německé větné členy,
nesoustředěně, a myslím na R-U monarchii nebo na Sigmunda, a na
to, proč na takové nesmysly myslím, když mám starší malou matičku
učit větné členy. Vařím, starší malá matička slíže jen tak z legrace
deset deka skořice a pozvrací se do peřiny… Je tohle zápisník, co
mám psát pro jiné matičky? Vařím statečně dál, peču, kárám děti,
uklízím následky skořicového rána, peru… (a do večera je daleko).
Blažený klid nakonec přece jen nastane. Odpoledne. Přesvědčila
jsem je, aby si na své nožičky obuly botičky a šly na bleší trh,
a taky na hřiště, a to rychle a bez řečí. Rozhodně nemusejí pospíchat
s návratem, aspoň na hodinku ať jdou. Brání se, mladší kope
nožičkama, na které jí (násilím) cpu botičky; ano, chtějí zůstat za
každou cenu se mnou, když mám dnes svátek. Naštěstí dostávám
spásný nápad, že jim budu předčítat Freudovy sny. Utíkají po třech
řádcích, milované… Zalehnu po obědě s Freudem a migrénou,
trávím celou hodinu v posteli jen se Sigmundem a se svým mužem
a objevuji s rozkoší všechny jeho neurotické touhy (Sigmundovy),
třeba zrovna tu odjet roku 1898 do Říma a to hned; a nemožnou,
totiž přímo nutkavou nutnost do Říma neodjet; nutnost si o Římě
jen snít a ventilovat Římem veškeré své touhy.
Anebo tohle. Freudův oblíbený vtip… Znáte?
Chudý vídeňský Žid touží po ráji, po rekreaci v Karlových Varech,
ale nemá peníze na cestu, a tak jede vlakem bez jízdenky. Průvodčí
ho v každé zastávce znovu ztluče, ale hodný chudý Žid jede přesto dál
nezlomen křížovou cestou (via dolorosa), jako by Karlovy Vary byly
Římem, skutečným vzkříšením a potlačením sebe samého…
Muž mi řekl, že kdyby on byl mým Freudem, zešílel by.
Říkám mu, ať je raději mým friendem.
Řekl, že by byl raději mým Machiavellim.
Stal se jím (Machiavellim).
Říkám, že mi to nevadí. V dnešním světě jde beztak jen o moc.
Je den zázraků a Sigmunda F., který dosud žije (v knize přebývá),
kouří dýmku a je mým freundem.
Malé matičky konečně spí. Jedna z nich svírá ve spící ruce medvídka
Flóru, druhá před chvílí vyslovila ze spánku zřetelně slovo
„bumerang“, otočila se ke stěně a slastně mlaskla.
Máme se nejspíš klidně, znaveně už rádi.