Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Zlatí úhoři XII.

Od radotínských rybářů jsem slyšel, kolik večerů u Berounky
strávil. Stovky hodin za tmy, kdy špatně viděl a kdy i potulní psi
odešli spát na pelech. Byl tam sám jako tulák a sám po jednom
tuláky lovil. Zlatí úhoři mu nikdy nepřišli, nikdy neměl to štěstí.
Snad to bylo jako hra. On měl štěstí v lásce. V rybách neměl štěstí
skoro nikdy. Musel si své ryby vysedět, a to tvrdě, kámen, na kterém
sedal, se pod ním za tu dobu prohloubil jak pod tekoucí vodou.
Zas mi napsal lístek, abych přijel na večeři. Všechno bylo jako
obvykle. Ale ne docela všechno. Tatínek mi připadal slavnostnější.
Když jsem dojedl a usmál se na něho, nepustil mě ke slovu a sám
řekl:
„To byl, kamaráde, ten jedenáctý.“
A já jsem náhle všechno pochopil. Jak jsem mohl být tak blbej?
Prostě mi odvedl a splatil tu jedenáctku úhořů, nechtěl mít žádné
dluhy, než odejde na onen svět.
Z Třebotova nám telegramem oznámili, že je mrtev.
Naznačil jsem pohřebnímu majstrovi, že když to pro mě udělá,
nebude to zadarmo. Vím, že se to nemá. Dal jsem majstrovi do ruky
malou porcelánovou dózu s víčkem. Na její bělobě byla namalovaná
popínavá červená růže, malá jak panenské jablíčko. Poprosil jsem
ho, aby do dózy nasypal pár zrníček popela.
Za čas mi dózu vrátil a já jsem s ní šel k tátově nejmilejší řece
Berounce.
Vál lehký větřík a po silnici běhal jezevčík Ferda a čapíroval
uši. Jinak tam nikdo nebyl. Sedl jsem si na bobek u tůně, kde chytil
táta nejvíc úhořů. Vyndal jsem dózu s růží a vysypal tu drobítku na
rozhraní tišiny a proudu. Některá zrnka se potopila na dno řeky,
některá plavala dál. Přál jsem si, aby ho řeka zanesla do krásných
a teplých moří, aby mu nikdy nebyla zima, tak jako je někdy zima
lidem na této planetě, která se točí jak barevný kolotoč pořád dokola.
Zvednu hlavu a spatřím pár velkých ptáků, bílých labutí. Mávají
křídly a letí k zbraslavskému zámku, v němž se slzy, smích a lidé
změnili v sochy.