Berlínský zápisník Dora Kaprálová

26. 9. 2014
V sobotu se ochladilo. Pršelo a vál studený mistral. Jela jsem po
snídani s pětiletou Fany do Wannsee. E. pouštěla na chatě
za Berlínem papírové draky, muž spal a zdálo se mu, že po něm nikdo
nic nechce.
Cestovaly jsme s Fany prázdným ranním S-Bahnem. Klimbala
nohama nahoru a dolů, před stanicí Alexanderplatz kopala
do sedačky, mechanicky, radostně, prudce… Žvýkačku si přilepila
na čelo, pak za ucho, pak do vlasů: „Nedělej to,“ řekla jsem jí
potichu… „Co nemám dělat?“ zeptala se věcně, protože těch malých
zločinů, jichž se dopustila, bylo hned několik. Nevěděla jsem. Dál jsem
se dívala z okna jedoucího vlaku, zločiny nezločiny, jak může být tohle
město po ránu tak liduprázdné?
Na stanici Zoologischer Garten přistoupil do našeho vozu vousatý
muž s vnučkou. Vnučka měla v puse žvýkačku, byla stejně stará jako
F., na hlavě oranžovou hiphopovou čepičku s Mikymauzem. Sedli si
naproti sobě, vnučka a dědeček. Holčička začala nohama klimbat
nahoru a dolů, mechanicky, radostně, kopala teď už i do sedačky,
shodila dědečkovi deštník, pak si žvýkačku přilepila na čelo… „Nedělej
to,“ napomenul ji dědeček a ani tahle holčička nevěděla, co dělat
nemá. Ostatně málokdy víme s přesností, co nemáme dělat.
Vlak se zase rozjel. Vlídný domov přibližnosti, mžení za oknem
a zneklidňující pasivita. Fany se zeptala: „Mami, co je to halucinace?“
„Halucinace je osvobozená mysl…“ odpověděla jsem potěšeně
a přemýšlela, jak tento hezký rozhovor dál rozvinout. „Ach jo,“ ozvala
se F. „To jsem si právě myslela. Já totiž přímo nesnáším kopřivy.“
„A máš pocit, že za jízdy S-Bahnem sedíme v kopřivách?“ Stanice
Wannsee. Rozprava končí. Konečná.
Halucinace je osvobozená mysl. Anebo taky každá realita, které
dokonale uvěříme.
Fany si celé tři hodiny ve Wannsee vzorně malovala princezny,
mušle a draky. Po výuce češtiny jsme chtěly do lesů, ale spustil se
prudký liják. Byly jsme uvězněny, uvězněny v lesní vile. Shrábla
jsem rozpačitě peníze. Nikdo si nás už nevšímal. Dívky, které češtinu
učím, hrály už zase na mobilu nějakou hru, pak chvíli pletly, pak
se vypařily bůhví kam.
Z kuchyně se linula vůně pečínky. Sedla jsem si k pianu a procítěně
zahrála Píseň sirotkovu: jednou, dvakrát, pokaždé bez chyby…
Přesto nám ani teď nikdo oběd nenabídl. A tak jsme dál čekaly
u okna do zahrady, až déšť ustane. Za plotem proplouvaly kanálem
malé parníky a někteří pasažéři stáli i v prudkém dešti na palubě
s otevřenými deštníky a mávali. Mávali bezstarostně našim nosům
přilepeným k oknům a nám se s F. zdálo, že mávají drze, našišato,
s nasycenými žaludky…
Déšť nedéšť; odešly jsme. Hlad nás přemohl. Vedla jsem kolo
rozbahněnou lesní cestou a vyhýbala se loužím, vyhýbala jsem se
hladová i hovorům o halucinaci. Mířily jsme za most, do myslivecké
krčmy Hubertusbaude, na oběd.
V prostorné prázdné krčmě nás přivítaly parohy na stěnách,
depresivně pomalý číšník, nacistická výzdoba krbu a jen dva lidé
u piva, muž s tikem a unavená žena s obarvenými vlasy. Mluvili
německy, jako by měli první schůzku, a když zjistili, že žvatláme
česky, začali si mezi sebou šeptat. Němčina se silným slovanským
přízvukem. Po nějaké chvíli vyslovila žena zřetelně česky: „Rozumíš,
tatínek mi umíral tři roky.“ Některé věty se dají vyslovit jen
v rodném jazyce.
Pak byla k nezastavení. Mluvila česky a muž odpovídal polsky.
On o Bohu („Člověk má srdce, není na světě člověka, který by chtěl
umírat.“) a žena o tom, že její tatínek žije, i když je mrtvý, ale ona
si nepamatuje, co bylo před tím, než začal trpět demencí. Byla to
silná scéna, tak silná, že jsem se hluboce styděla, že si mezi Fanynčiny
obrázky draků a princezen přepisuju útržky jejich hlubokého
hovoru. Styděla jsem se a nedokázala jsem přestat…
Jídlo tam bylo přesolené a drahé, oknem byly vidět plastové
muchomůrky v zahradě, na stole bizarní sošky andílků. Zahradu
prudce ozářilo slunce, stále pršelo, v dálce kanál s pramicemi…
„Je tady krásně, že?“ řekla jsem pro jistotu ještě v té lynchovsky
hrůzyplné hospodě.
A slovo se stalo skutkem. Začalo být krásně… Výlet do lesů,
Kleistova hrobka, Liebermannova vila, cesta kolem jezera, desítky
malých kaštanů, pištěly jsme s kolem na kočičích dlažbách, sobotně
a bezstarostně…
Realita je každá halucinace, které stoprocentně uvěříme. Kde
jsem to jen četla? Na dveřích S-Bahnu hned vedle reklamy na depilaci
ohanbí?
Propršela celá neděle, pustili jsme doma na Krossenerstrasse
topení, nadechli se suchého vzduchu a dostali rýmu.
V pondělí ráno připlula k našim oknům mlha. „Podzime, chyť si
nás,“ pronesla jsem temně do otevřeného okna… Ani muž už dávno
nespal. Seděl teď ve svetru s kapucí za počítačem, mizel do svých
vlídných pustin. Halucinace je každá realita, které uvěříme.
Šla jsem s Fany do školky, a právě když jsem procházela pod
lešením, přišlo mi to znovu líto – že jakýkoliv záznam skutečnosti
je neskutečný, a přesto dokáže skutečně ublížit, že propast mezi
skutečností a jejím záznamem leží v mlze nepřesnosti, že jsou slova
směšná a směšně výsměšná…
Vracela jsem se opět cestou pod lešením. Ze dveří opravovaného
domu vyjel polský dělník s kolečkem, vrazila jsem do něj nebo on
do mě, vmáčkl mě kolečkem ke dveřím. Polák, dělník ze stavby:
montérky, pot za krkem, bílá brada od omítky a malá živá očička.
Kouřil a díval se kamsi za sebe. V tom okamžiku mu v kapse zazvonil
telefon. Polák jej vzal obřadně do ruky, zkoumal číslo, a potom
ten zvonící telefon odložil na dřevěné lešení a dál ho s odstupem
pozoroval.
Cesta pod lešením byla úzká. Z lešení se mi na hlavu snášela omítka.
„Řekni, kdo ti volá,“ povídám mu.
„Proč? Abys o mně mohla napsat tak jako o těch dvou osamělých
z Hubertusbaude, tak jako píšeš o komkoliv, kdo se ti náhodně
připlete do cesty?“
„Jak to víš, Poláku?“
„Já nevím nic, ty čmajdo, já tady makám pro Šváby a pozoruju,
jak si na hlavu opatrně sypeš popel, hraběnko…“
„Kdo ti volá, Kazimíre?“
„Proč to chceš vědět, he?“
„Fascinují mě muži s tváří psychiatrů a těly dělníků.“
„Jsi šiblá.“
Měla bych jít, ale stojím jako zařezaná a periferně pozoruju polského
dělníka. Líbí se mi… Mlčíme. Omítka se drolí, jako by sněžilo,
je úterý a konec září.
Polák kouří a někdo ho dál úpěnlivě prozvání melodií z filmu
Titanic. Pozoruje ten vyzvánějící poskakující telefon s odstupem,
netečně, teď už skoro pobaveně. Možná mu právě volá berňák,
zbožná manželka, gdaňská milá anebo bratr, kterému on, dělník ze
stavby v Seumestrasse, dluží už přes rok sto padesát tisíc zlotých.
Nikdy ale přece nevíme, co komu přesně dlužíme. A nikdy to vědět
nebudeme.
Na hlavy se nám pořád – tak trochu legračně – snáší jemný bílý
prach.
A ani sebepevnější lešení nás nespasí… Ani sebelepší rekonstrukce,
ani sebepřesnější záznam.
Rozhodně ne na věky.