Berlínský zápisník Dora Kaprálová

14. 11. 2014
Nad Berlínem v neděli večer vzlétlo 7000 bílých balonků naplněných
heliem. Mezi sedmou a osmou hodinou se jako surreální spartakiádní
cvičenci vznášely směrem k nočnímu nebi. Beethovenova
Óda na radost. Slavnost k výročí pádu Berlínské zdi.
Balonky cikcak kopírovaly pětadvacetikilometrovou část zdi a ta
zeď se teď symbolicky vznášela, mírumilovně se pohupovala
v povětří, pod ní desetitisíce lidí. U Oberbaumbrücke byla zastavena
doprava po celé Stralauer Allee; děti na kapotách aut, unavení rodiče
s kočárky, ječící davy, turisté mudrující o vlezlé zimě, o policejních
antonech, o čekání na atrakci. Nikdo netematizoval, co je to za show
a proč, a nejspíš to tak bylo v pořádku. Balonků mělo být původně
8000, ale snížili rozpočet. Pár set jich na Oberbaumbrücke zničili
před hvězdným výstupem opilci, ale vše se nakonec urovnalo, vždyť
jak tvrdí nový, solidní starosta Klaus Wowereit: „Dnes se svět dívá
na tohle město s radostí. S vědomím, že hlavní město Berlín je
otevřená, tolerantní a světová metropole v srdci Evropy.“
Chtěla jsem otevřeně, tolerantně a světově hvízdnout s davem
v srdci Evropy (ovšem s tajnou touhou poznat raději její okraje);
chtěla jsem konečně vzlétnout s nějakým tím bílým balonkem do
povětří; vyšumět, zmizet z humánních důvodů pro dobro lidstva.
Ale lidí stálo pod mostem tolik, že jsem bez výhledu dýchala jen
na zátylky turistů z Houstonu. Má zimomřivost byla po chvíli tak
nesnesitelná, až jsem to vzdala. Pár minut před spartakiádním letem
balonků jsem nasedla na kolo a proti proudu davu nelogicky
uháněla pryč, v mírné euforii, jak je to krásné ztratit se
v liduprázdných berlínských uličkách, jet zpátky, zpátky… ale kam?!
V tiché Bockstrasse jsem minula dva osamělé pejskaře, jela
jsem dál opatrně podél hluboké zející díry (bagrem vyhloubená
třináctimetrová plocha pro neposlušné balony, co odmítají letět
vzhůru), projížděla jsem s nábožnou úctou proti hrdému
agorafobikovi našlapujícímu opatrně kolem plotu s pohledem
upřeným na tlející listí. A na Rudolfplatzu, tam jsem dokonce potkala
malou dezorientovanou lišku, protože lišky v těchto dnech – a to jsem
nevěděla – vyhánějí liščata z doupat.
Co si berlínská lištička myslela, když spatřila k osmé hodině
tolik letících balonů? A kam běžela? Do Treptowu? K památníku
Rudoarmějců? A kam běželi v neděli všichni ti, kteří ještě střežili
před dvaceti pěti lety Berlínskou zeď?
Z historie zbyla po čtvrtstoletí neškodně korektní show. Veselá
podívaná. A jako dobře organizovaná cirkusová báseň vytěsnila
i smutek naší stařičké sousedky paní Kranz, kterou nedávno
v biopotravinách, když měla málo peněz, napadla agresivní vedoucí
z Darmstadtu, že Ossis se holt nikdy nenaučili pořádně počítat.
Intelektuálně pozitivní kýč vytěsnil taky pietní vzpomínku
na křišťálovou noc, o níž se tentokrát jen tak, ze slušnosti, objevila
v ARD asi minutová reportáž.
Ten večer možná i obyvatelé přímořského Anklamu čekali na bílý
balonek na večerním nebi, na zázrak… Ale copak to jde, aby balonek
ze srdce tolerantní metropole doletěl do něčeho tak nicotného?
V severoněmeckém Anklamu je dnes každý třetí nezaměstnaný, Je
to město, kde žilo nejvíc lidí v tvrdých letech 1939 a 1988.
A možná je Anklam matrjoška. Patnáctitisícové město bývalé
DDR, za jehož bránou je ještě jiné město, uprchlický tábor, a ještě
jiné město, zoologická zahrada, a ještě jiné město – shopping mall,
na jehož pustých parkovištích si tu a tam někdo zahajluje, jen tak,
z frustrace, z nepřítomnosti bílých balonků.
Ale i tam, myslím si, žijí lišky a liščata.
Nevidí v tu slavnou neděli na nočním nebi balonky, nevidí hořící
svíčky před neexistující anklamskou synagogou, ale zase se v noci
mohou připlížit k vetešnictví osmdesátileté vdovy paní Hannah,
která v Tel Avivu vyslyšela před pár lety Boha, co jí ve snu řekl: „Jdi
a odstěhuj se do Anklamu.“
A tak teď žije v Anklamu. Žije tam a trčí. Musí jí být zima a možná
je trochu bláznivá. Za městem začíná moře, je tam i zoo a v něm více
nezaměstnaných s košťaty než zvířat. Každý zametá svůj metr
čtvereční za euro na hodinu. A občas spatří uprchlíky na dopoledních,
časově omezených procházkách zoologickou zahradou, kteří kromě
tygrů a nachlazených mývalů toužebně vyhlížejí zametače a říkají
si: Mít tak práci, to by bylo!