Berlínský zápisník Dora Kaprálová

5. 12. 2014
Ocitla jsem se v Babelsbergu. Měla jsem tam v německém dabingu
dánského filmu s Kim Basingerovou zkontrolovat, zda herečky mluví
věrohodnou němčinou českých žen. Šlo o dvě delší scény. V té
první souložil trpaslík s patnáctiletou českou prostitutkou, které
v zavřené skříni štkalo nemluvně. Ve druhé se Kim objevila v zamčené
stodole s pasákem a prostitutkou. Noční krajinou kráčela
pak bezmocně směrem k Dubí. Sociálně laděný filmový thriller.
Jela jsem do Babelsbergu S-Bahnem v kožichu po mrtvé přítelkyni
(vždyť reprezentuji divoký ost-evropský region). Vedle mě
luštil berlínský dědeček mlčky křížovku. V ruce svíral úzkostlivě
žlutou plastikovou igelitku s německým nápisem Rychle, snadno,
energicky.
Režisér, produkční, herečka, střihač, asistent i zvukař mě přivítali
rychle, snadno, energicky. Pak produkční zvedla a po chvíli zase
prudce odložila telefon a pronesla do ticha: „Teresa se zhroutila.
V Kodani.“ Všichni se tomu krátce sarkasticky zasmáli, než propadli
panice. Teresa chyběla – Teresa, Prostitutka Zwei. Nabídla jsem,
že mám s dabingem jisté zkušenosti, že jsem jako dítě dabovala
Neználka (tomu nerozuměli, vždyť se to odehrávalo v Brně). Přesto
mě vyzkoušeli, a když jsem zakřičela do mikrofonu s maximální
brutalitou „Fick mich, bitte“, dostala jsem roli Prostitutky Zwei,
namísto v Kodani zhroucené Teresy. Nebyla to velká role. Jen pár
výkřiků. A hlavně věta táhnoucí se energicky pár metrů po hlavní
silnici směrem k Dubí: „Jdi do piči, jdi do piči, jdi do piči!“ Věta
vyřčená česky a z plných plic. Věta zakřičená do ticha studia,
s pohledem upřeným na záda ztrápené Kim Basingerové.
Zakřičela jsem nakonec celkem devětkrát. Jednou na zkoušku,
dvakrát na ostro. Taková krásná role! Kdy jindy bych mohla za
slušný honorář zařvat zaklínadlo z brněnského Cejlu!
Myslela jsem přitom intenzivně na celý život. Na život, který
člověka občas prosincově skřípne; na lehkou úzkost z poklidných
adventních dní, na lásku ve městě bez sněhu, myslela jsem i na
trpaslíka z filmu. Taky s něhou. Jaké to bylo, když mu do tváře ve
scéně s miminkem Prostitutka Eins plivla přímo mezi oči? Ale byla
to vůbec skutečná slina? A kolik ho stála ta slina? A co je skutečné? Já
v roli language coaching expertky, v roli herečky-prostitutky nebo
v roli literátky, co píše na objednávku ušlechtilou PF pro bohatou
advokátku? Na to všechno jsem myslela při tom téměř orgastickém
výkřiku. Pak jsem se s kariérou herečky Zwei s těžkým srdcem
rozloučila.
Otřásla jsem se, srovnala plotýnky a stala se ze mě expertka
na češtinu.
„Tak pozor, připravena?“ zeptá se úkosem režisér a zmáčkne červený
čudlík. Mám teď přeložit do němčiny české věty Prostitutky
Eins. „Jedeme,“ zvolá. A jede se.
Prostitutka Eins vysloví do ticha: Bašu šiši děkni.
„Co je to?“ zeptá se režisér, když zmáčkne červený knoflík.
„Co tím myslíte?“ ptám se zmateně, když zmáčknu zelený.
„Tím myslím: co znamená ta věta česky!“
Upadnu do rozpaků: „Pusťte mi to znovu, prosím.“
Pustí.
Bašu šiši děkni, ozve se ze záznamu. Upadnu do hluboké nejistoty:
„Nevím, to není úplně česky.“
„Ale je! Mám to ve scénáři,“ odpoví režisér. „Pustím vám to znovu.“
Pustí.
Ozve se: Bašu šiši děkni.
„Není,“ říkám a chce se mi trochu plakat. Možná i proto, že jsem
ještě před chvílí byla herečkou Zwei.
Jedeme dál: Keňa kuška dilibeš, ozve se ze záznamu. A znovu se
ptá. Chvíli zaváhám, dokonce si tu větu snaživě zapíšu na papírek,
ale zase nevím. Noční můra.
Kuša ďakumjesta jsi, ozve se.
Nevím.
Kešla vošeli.
Nevím.
Timbalupaně.
Omlouvám se.
Vše se zopakuje ještě čtyřikrát. Zklamávám na celé čáře. „Ti
Dánové, ti Dánové,“ rozčiluji se, protože nemohu přece podlehnout
iluzi, že přestávám ovládat češtinu: „Produkce za miliony eur
a nejsou schopni najít si Čecha, který by jim napsal česky znějící
věty, blbci!“ Nadávám. Ale nikdo mě moc neposlouchá.
Život v přibližnosti. Nightmare. Albtraum. Koriguju nakonec český
přízvuk Prostitutky Eins. „Ostře znějící r a důraz na první slabice,
taky slovansky znějící hlásky, říkám a tvářím se soustředěně. Ale
všechno je mi ve skutečnosti jedno. Bašu šiši děkni. Je mi to fuk.
O pár dní později, prvního prosince, umírá v Brně Zogatka. Nepřijedu
jí do Brna na pohřeb, a proto tomu ještě dlouho neuvěřím,
možná že nikdy ne zcela.
Bašu šiši děkni – jdi do p-či, živote, ty který skončíš. Odejdi za
trpaslíkem a Kim Basingerovou v roli úspěšné Dánky, a nechej nám
místo toho Zogatku.
Zogatku Lenku, se kterou jsme si v Bratislavě na jaře 1994 česaly
v opilosti dvě hodiny vlasy.
Zogatku Lenku, od které mám v koupelně zelené korály a několik
hlubokých životních rad a na jejíž počest jsem včera uvařila kuskus
s mrkví podle jejího receptu.
Zogatku, která chybí, rozhodně víc než Bašu šiši děkni, než celá
dánská kinematografie. Než jakákoliv přibližnost, se kterou
přestaneme počítat, až když se promění v nezvratnou konečnost.
Bašu šiši děkni, ty který skončíš.
V Babelsbergu, v Brně, v Bratislavě, všude. Ve filmu, který je
životem. V životě, který není Lenkou.
Divokou a něžnou Zogatkou.