Berlínský zápisník Dora Kaprálová

12. 12. 2014
Adventní rána v kuchyni, ta brzká, kdy je ještě venku tma a všichni
doma spí, trávím teď pokaždé v šedém svetru svého muže. Ten
svetr mě dlouho dráždil, ani nevím přesně čím: nevýrazností,
traktoristickým vzorem, šedivostí. Před pár týdny jsem mu ale
znenadání přišla na chuť. A poslední dny do něj dokonce s dojetím
nořím nos. Večer, když ho má na sobě muž, ta potřeba ještě vzroste.
Jdu a obejmu milovaný svetr. Nečekaně, zezadu. Políbím rozrušeně
jeho trapný šedivý vzor a mačkám ho. Zvlášť v rukávech
a pod lopatkami.
Mačkám ho a čichám k němu. Muž se nebrání. Jen malátně
vyhrožuje, že přede mnou začne svetr nejspíš brzo schovávat. „Pak
ale zaútočím na tvé hnusné tepláky Adidas,“ zašeptám temně a lísám
se dál k šediváku. Děti spí. Svetr neprchá. Venku je tma. V kuchyni ne.
„My school is not so bad, but I have lost my pencil,“ drtí se E.
angličtinu na dnešní test. Pouštím pětileté F. dětský kanál a volám
z pokoje roztržitě, jaké že to je, ten program.
„Výborný, mami,“ odpoví. „Je to celý o smrti.“ Přijdu se tedy podívat.
A skutečně. V televizi právě homosexuální moderátor Erik kráčí
hřbitovem s hamburským designérem pohřbů. Designérův outlook
přesně opisuje podstatu jeho profese: přísný a laskavý protestantský
upír zkombinovaný s přejemnělým klaunem. Muž vypráví,
jaké potěšení mu činí vypravit ročně až 600 pohřbů. Erik obdivně
hvízdne. „A není to trochu… trochu smutné?“ zeptá se podle scénáře
a upraví si na hlavě hipsterského kohouta. „Je to podstatné a patří
to k životu. Někdy je to dokonce radostné,“ důvěrně odpoví laskavý
upír. Následují tři reportáže s dětmi, které se právě vracejí z pohřbu
svých blízkých. V první pláče německá dívenka na katolickém hřbitově
po své babičce. Ve druhé reportáži senegalské děvčátko tancuje
na pohřbu svého dědečka, je šťastné z jídla a hudby, a ukazuje
hrdě dědovo parte připomínající spíš předvolební plakát politika.
Chlapec u řeky Gangy chodí zase kolem svého mrtvého dědečka,
jehož nohy omývá voda z posvátné řeky. „Raduji se z jeho dalšího
života,“ říká vědoucně s hlubokým pohledem upřeným do kamery.
To nejlepší však přijde na konec. Designér s Erikem stojí v hamburské
dílně před jednou z mnoha dřevěných rakví. „Co to malujete?“
zeptá se tajemně Erik. „Moc krásnou zakázku,“ odpoví designér
a pokračuje… „Tak. Ještě nosánek, a jak vidíš, už je hotovo.“ Pak
své dílo slavnostně ukáže. Na dubové rakvi je pastelovými barvami
vymalován šašek z Disneyovy dílny, takový ten, kterého znají děti
z českých omalovánek za patnáct korun… Erik se křehce usměje,
obejme designéra, pořad pomalu končí a F. říká, že to dnes bylo
„fakt výborný“. Německá vševědoucnosti, německá didaktičnosti,
německá humánnosti, hup do bažin nevědomí, Junga na vás,
zaslepenci!
V noci o F. sen. Jde k tůňce, skočí do ní po hlavě (nevědomí?),
v holínkách a pláštěnce (asi tedy prší). Jsem zabraná do hovoru
s nějakou svou přítelkyní. Když ale spatřím, jak z tůňky trčí už jen
F. nožičky s holínkama, běžím k smrti vyděšená k tůňce. Srdce mně
prudce buší. Vytáhnu ji zpátky na břeh. Dcerka se oklepe jako pejsek,
otevře oči a řekne mi vyčítavě: „Co blbneš, mami. Pozorovala
jsem přece kořeny leknínů.“