Moje přání

,,Kde jsou moje věci?!" zařval jsem na moji matku, která vařila oběd ze schodů. Ignorovala mě, to dělala vždycky když mi nechtěla odpovědět, a já jí to oplácel zesílenou hudbou vycházející z mého pokoje. Zeptal jsem se znovu, zase bez odpovědi. Tak jsem odkráčel po schodech do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře. Byl jsem na ni naštvaný, tohle dělal vždycky a ona věděla že to nenávidím. Přešel jsem ke stolu a na notebooku si našel mou oblíbenou hudbu, zapojil reproduktory do notebooku, zapnul hudbu a zvýšil vše na maximum. Za nedlouho přišla moje matka. Čekal jsem že bude naštvaná, ale nebyla, byla v pohodě. Přišla k mému stolu, vypnula hudbu a vzala mi notebook a mobil.
Pak jsem se neudržel a zařval na ni ,,Jsi blbá?! To jsou moje věci!"
Při odchodu z mého pokoje se na mě podívala, nic neřekla na to že jsem o ní řekl že je blbá, jen řekla ,,V kuchyni na stole máš oběd, Dominiku."
,,Nechci žádný stupidní oběd, jdi pryč!" Byl jsem naštvaný, lehl si na postel, a díval se jak moje matka zavírá dveře mého pokoje.
Celý den jsem nevyšel z pokoje a dělal cokoliv pro to, abych se nenudil.
Další den jsem se na mámu ani nepodíval, jen u oběda jsem na ní jednou promluvil ,,Ale za Adamem jít můžu, ne?"
,,Ano, ano můžeš." odpověděla mi.
Dál už jsem nic neřekl, prohrábl si svoje černé vlasy a šel si pro mikinu. Před odchodem jsem se podíval do zrcadla, jizva na tváři z mé poslední rvačky se již celkové zahojila, ale zůstala. Bez dalšího slova jsem odešel, šel jsem za svým kamarádem, kterého jsem bral jako bratra. Jmenoval se Adam, bylo mu šestnáct jako mě, měl modře přebarvené vlasy a piercing ve rtu. Byly jsme si podobní, trochu vzhledově ale doopravdy hodně povahově. Oba jsme měli něco co ostatním lidem v okolí chybělo, odvahu riskovat a experimentovat se svým tělem. Adama jsem měl rád víc než kohokoliv jiného koho znám, neměl jsem přátele, jen černého kocoura Démona a nejlepšího přítele, kterým byl právě Adam. Já a Adam jsme spolu trávili spoustu času, znali jsme se už od školky, a už první týden v ní jsme měli společný průšvih. No průšvih... každé dítě někdy obarví zdi na černo. Nevím jak nás to napadlo, ale kreslili jsme na ty zdi panáčky bez hlav. Když se to všechno dozvěděli naši rodiče, měli jsme dlouhý výslech, nakonec jsme se z toho vyvlékli bez jakéhokoliv trestu, jen s varováním že se to už nesmí opakovat. Táhneme to spolu až do teď.
Došel jsem k jeho domu a zazvonil, po chvíli se z okna ozvalo ,,Počkej, už jdu cvoku!" Okamžitě jsem poznal Adamův hlas a lehce se zasmát, toho cvoka si mohl odpustit, teď to schytá. Zašel jsem se roh jeho domu a čekal než vyjde z domu.
,,Co tu děláš strašáku?"
,,Sakra! Adame, málem jsem dostal infarkt, co tu děláš?"
,,Byl jsem se projít v lese, teď odpověz, co tu děláš?"
,,V lese? Zvonil jsem na tebe a z okna se ozvalo 'Počkej, už jdu cvoku!' takže si ze mě laskavě nedělej srandu!"
,,Brácho, ale u mě doma nikdo není, co to tu meleš?"
Vyschlo mi v krku, stál jsem naproti něj a díval se do lese za jejich domam, vůbec jsem nevnímal co mi říká, jen jsem sledoval tu postavu co se na mě vzpřímeně dívala a vysávala ze mě duši, věděl jsem že na tu tvář už nezapomenu. Nezapomenu? Na tu TVÁŘ?! Ne... Ona neměla tvář, byla to žena, s havraními vlasy, bílou kůží a doslovně jen zavřenou dírou na místě kde by měli být rty, oči ani nos neměla, jen tu uzavřenou díru, které jsem říkal rty. Usmívala se a já z ní nemohl spustit svůj zrak, dokud mi nepřiletěla facka na levou tvář.
,,Dominiku! Posloucháš mě vůbec?!"
,,Promiň, Adame, já... něco jsem viděl v lese."
,,No dobře, ale lesní zvířata můžeš jít lovit až potom beze mě."
,,Nepůjdu nic lovit, ani to nebylo zvíře kámo..."
,,Tak co to teda bylo, když ne zvíře?"
Po cestě k jedné opuštěné budově na konci města jsem mu to všechno řekl, každý detail asi třikrát, abych měl jistotu.
,,Ach... Blbě ses vyspal?" zeptal se.
,,Mluvím pravdu! A jestli mi nevěříš, můžeš jít domů!"
Byl jsem naštvaný, byl to můj nejlepší přítel a nevěřil mi.
,,No tak Dominiku! Vždyť víš že jsem si dělal srandu!"
,,Trochu blbá sranda, nemyslíš? Dělal jsem uraženého, vždycky byl pak zklamaný a to jsem měl rád, že jsem mu zkazil náladu, mohl jsem mu ji pak napravit a to jsem moc dobře uměl.
Došli jsme na místo a on si sedl na pohovku, pokrytou plachtou. Dal si ruce pod hlavu, což znamenalo že je doopravdy zklamaný.
Sedl jsem si k němu, položil mu hlavu na rameno a utěšoval ho.
,,Promiň Adame, mrzí mě jak se chovám, nebyl jsem naštvaný, jen jsem ti chtěl zkazit náladu za to že sis ze mě dělal srandu."
Vydechl... a lehce se zasmál ,,Já vím ty debile, děláš to vždycky."
,,Kdo je tu podle tebe debil jako? ..."
Než jsem stihl něco doříct, políbil mě a pak sklopil hlavu a ztichl.
Celý jsem zrudl, nevěděl jsem co říct, tak jsem jen sklopil hlavu a pohrával si s lemem mé černé mikiny.
Asi pět minut bylo ticho, dokud jsme neuslyšeli zavibrování mobilu, oba dva jsme ale u sebe mobil neměli, takže tam někdo musel být s námi. Rozhlíželi jsme se kolem dokola, potom mi Adam zaťukal na rameno a ukázal na vchod no budovy, za rohem někdo byl. Oba jsme zrudly, a rozhodly se že se půjdeme podívat kdo to je. Opatrně jsme vstaly z pohovky a šli ke vchodu, dokud se ten někdo nepodíval dovnitř. Adam si vytáhl z kapsy kapesní nožík a rozevřel ho.
Osoba se rozhodla podívat, ale to už jsme byly přímo u něj. Lekl se, byl to náš spolužák Mates.
,,Co tu sakra chceš?!" zařval na něj Adam.
Pousmál se a řekl ,,Co tu chci? Sledoval jsem vás buzny, chtěl jsem vědět, co tu vy dva děláte."
To už se ale Adam naštval ,,Nestarej se do cizích záležitostí, debile!"
Mates si odkašlal ,,Já a debil? Lepší být debil, než teplouš a jestli dovolíte, čekám na odpověď Dominikovi matky na tu fotku co jsem jí poslal."
,,J-jakou fotku?" zeptal jsem se vyděšeně.
,,No přece tu kde se líbáte." pousmál se.
Ztichl jsem, byl jsem vyděšený, moje matka byla vždycky proti těm co byly stejné orientace. Spadl jsem Adamovi do náruče a rozbrečel se.
Adam mě objal a začal řvát po Matesovi, který se pomalu snažil dostat od nás ,,Proč to děláš?! Co jsme ti udělali?!"
,,Nic, jen bude dobré když jeho matka bude vědět pravdu a když dovolíš, jdu domů." Šel celkem rychlým tempem a snažil se nám utéct z dohledu. Když se mu to podařilo a neviděli jsme ho, Adam si mě odtrhl z náruče a utřel slzy které mi tekly po tváři.
Začalo se stmívat a jelikož Adamovi rodiče byly na víkend pryč, chtěl jsem ho nechat přespat u nás.
Došli jsme k mému domu, došli jsme až ke dveřím a já mu dal signál aby byl potichu, kdyby máma náhodou nespala.
Otevřel jsem dveře, v kuchyni se svítilo, a to nebylo dobré znamení. Vešel jsem do domu a šel do kuchyně zatím co Adam čekal na chodbě.
V kuchyni u stolu seděla máma, mobil rozsvícený a položený před ní. Mezi popíjením kávy mi řekla ať se posadím, tak jsem to udělal. Seděl jsem před ní a nervózně ji sledoval, pot mi stékal po tváři a pak se matka začala ptát ,,Kde je Adam?"
,,N-na chodbě, proč?" Byl jsem vyděšený, nevěděl jsem co se bude dít.
,,A proč je na chodbě, ať přijde sem."
,,A-Adame, pojď sem." Zavolal jsem na něj aby přišel.
Přišel do kuchyně a posadil se vedle mě.
,,Mám na vás oba otázku." Podívala se na nás vražedným pohledem, vzala mobil do ruky, něco na něm naklikala a položila ho před nás.
Byla to ta fotka o které mluvil Mates, na té fotce jsme byly my dva jak se líbáme.
,,Mohu to vysvětlit." řekl Adam, ale já ho umlčel.
,,Ne Adame, musím se přiznat."
,,Tak mluv, chci slyšet vysvětlení." odpověděla moje matka a sledovala mě.
Byla rozzuřená, ale pravdu jsem říct musel.
,,Mami víš, já... Já Adama miluji, nechtěl jsem ti to říct, protože jsem věděl že by ti to vadilo, ale já za to nemůžu, prostě to přišlo." rozbrečel jsem se a Adam jen sklopil hlavu.
,,Pokud jsi s ním šťastný, tak to přežiju, ale máš domácí vězení! Za to že mi to řekl Mates a nepřiznal se. Běž do pokoje."
,,Dobře, a mami, mohl by tu Adam dnes spát?" zeptal jsem se a utíral si slzy.
,,Jen dnes." odpověděla.
Oba jsme vstaly a šli do mého pokoje, a dívali se na film, když máma i Adam usnuli, popadl mě záchvat zuřivosti a začal prosit o to, aby Mates do rána zemřel, prosil jsem o jeho smrt a modlil se pod přísahou že obětuji i život mé matky pro to, aby byl Mates mrtvý!
Kolem jedenácté hodiny večer jsem usnul, s Adamem bok po boku.
Ráno mě probudil Adam, s tím že moje matka je mrtvá, má vypíchnuté oči a uřezaný nos, rty sešité k sobě a je bílá jako stěna. Nahlásily jsme to na policii, když přijeli, jediné co řekly bylo ,,Tohle není poprvé, ještě jsme našli kluka, ve stejném stavu."
Kvůli toho že jsem teď neměl kam jít, jsem směl až do svých osmnácti let bydlet s Adamem a jeho rodiči.
Byl jsem v depresích, nechtěl jsem, aby se to vážně stalo, ale bylo pozdě, své přání jsem nemohl vzít zpět...
Na své osmnácté narozeniny mi přišel dopis, bylo v něm napsáno ,,Přál jsi mu smrt, a jako odměnu smrt tvé matky, tvé přání mi bylo rozkazem." ztuhla mi krev v žilách, odesílatel se podepsal jako 'Smile'.
Dopis jsem spálil, a večer mi to všechno došlo. ta žena bez tváře, to ona je Smile...