Kdo jsem 1. Část

Stál jsem tam, obklopen temným lese, přede mnou ten starý a zchátralý dům. Nevěděl jsem co dělat, jestli mám sebrat odvahu, vejít dovnitř a zjistit pravdu, nebo prostě utéct a promarnit svou jedinou šanci na to, jak zjistit co jsem zač.
Prostě jsem jen stál a díval se na něj, byl tak obrovský a šel z něj mráz po zádech. Zvuky které jsem slyšel mě vůbec nezajímali, všechna moje pozornost byla věnována tomu domu.
Po dlouhé chvíli pozorování každého jeho detailu jsem sebral svou odvahu a šel blíž k němu až na verandu, na které byly stopy škrábanců a lidských nohou a kapek krve. Krev nebyla tak stará a proto jsem odstoupil od dveří, když jsem při sledování toho na čem stojím uslyšel zavrzání podlahy naproti uzavřených dveří.
Couval jsem dozadu, v naději že to byla jen krysa, ale nebyla, slyšel jsem jak někdo ve dveřích otočil klíčem.
Ztuhl jsem, byl jsem vyděšený a moje tělo mi nedovolovalo pohnout se. A tak jsem tam jen stál, já a ta věc a mezi námi pouze obyčejné dřevěné dveře.
V hlavě mi běhalo jen jediné slovo ,,Uteč!" ale nešlo to, bál jsem se že to něco otevře dveře a vyběhne za mnou.
Měl jsem jen tři možnosti, buď otevřu dveře, pokusím se zjistit pravdu a nechám se tím zabít, nebo tu prostě budu jen stát a počkám si dokud to neotevře dveře a nezabije mě to, či převládnu svůj strach, začnu se hýbat a uteču.
Útěk byl asi ta nejrozumnější volba, ale já chtěl znát pravdu, chtěl jsem vědět kdo jsem a to za každou cenu.
,,Vždyť tu můžeš zajít s někým a ve dne, neblázni a uteč!" Ozvalo se mi v hlavě.
Nedokázal jsem to, pomalu jsem začal hýbat prsty a nakonec jsem rozhýbal i nohy a rozhodl se, pro útěk.
Rychlostí blesku jsem se otočil a běžel, dokud jsem nedoběhl až na kraj zahrady domu, která byla zakončena lesem. Podíval jsem se naposledy na dům a všiml si že dveře jsou otevřené. Krev mi stuhla v žilách, okamžitě jsem se rozběhl zpět do vesnice a neměl jsem v plánu zastavit, jenže jsem si neuvědomil že dnes se tu kácelo pár stromů a já zakopl o jeden z neuklizených kmenů. Padal jsem dolů a když jsem cítil že už nepadám a ležím na cestě, bez jediného dalšího pokusu o útěk, jsem omdlel.
Když jsem se probudil, nevěděl jsem kde se nacházím. Místnost byla temná i přes to že do ní svítilo světlo z dvou oken které v ní byly. Až potom co jsem si zvykl na tmu jsem začal rozeznávat věci a zjistil kde nejspíš jsem, v tom domě.
Na podlaze byly škrábance, prach, hlína a nějaké fotky.
Na zdech byly potrhané tapety, které se už pomalu sloupávali až k zemi. Obrazy které nejspíše měli byste na zdech, leželi na zemi bez jediné zmínky toho že by se jich někdo ta posledních tři sta let dotknul.
Všiml jsem si dveří a přešel k nim, nahmatal kliku a snažil se otevřít, ale byly zamčené, tak jsrm přešel k oknu v naději že jej otevřu, ale bylo zamčené na zámek a já neměl klíč.
Rozhodl jsem se tu místnost prozkoumat, tak jsem učinil.
Nic jsem nenašel, pak mě ale zaujali fotky ležící na podlaze skoro pres půlku pokoje.
Sedl jsem si na zem a začal si fotografie prohlížet.
Narazil jsem na 'poklad', našel jsem fotku děti a ženy vyfoceny u stromu před domem, dům na fotce vypadal mnohem lépe než vypadá teď. Prohlížel jsem každou tvář důkladně alespoň 5 minut, dokud jsem nenarazil na něco znepokojivého.
Jediná dívka s tmavými vlasy, díval jsem se na ty rozdíly, díky kterých jsem uznával že není nikomu z fotografie vůbec podobná, ostatní si byly podobní jako bratr, bratrovi a sestra, sestře. Další věc které jsem si na ní všiml byli její oči, měla je uzavřené.
Na fotografii se všichni dívali do foťáku, ale byly otočení směrem k dívce se zavřenými oči. Na druhé straně fotografie bylo napsáno 'Ester předpovídá budoucnost poprvé před fotoaparátem.' Písmo bylo skoro až nečitelné, ale přečíst jsem to dokázal.
Vzal jsem si do ruky další fotografii a na ní byla zase ta dívka která se zřejmě jmenovala Ester a ta žena která stála po boku dětí na předchozí fotografií.
Tentokrát ale Ester byla ve svěrací kazajce, měla rozcuchané vlasy a seděla na zemi ve snáze ženu pokousat či kopnout.
U prohlížení fotek mě vyrušilo zaklepání na dveře, tak jsem je okamžitě odhodil, lehl si zpátky na postel a dělal že stále ještě spím.
Někdo vešel, položil tác s jídlem na stůl a odešel. Bál jsem se otevřít oči, ale ještě než jsem slyšel zavření dveří se mě vyšlo ,,D-Dě-Kuji."
Dveře jsem ještě chvíli neslyšel se zavřít, pak se nakonec stalo a já se posadil.
Chvíli jsem tak přemýšlel o Ester, někoho mi hrozně připomínala a pak mi to došlo, ona je to co hledám.
Bylo mi teprve šestnáct, proč tu jsem, proč mě to pronásledovalo i po tom jsem se snažil utéct? Proč mi to poskytlo a doneslo jídlo? Kdo to je? Na žádnou z mých otázek jsem si nedokázal odpovědět a tak jsem tam jen seděl na posteli a sledoval jídlo které mi ta věc přinesla. Byl jsem hladový, snědl jídlo co mi ten někdo donesl a pak jsem si uvědomil že jsem neslyšel zamykání dveří, vzal jsem talíř že ho odnesu, jsem ho vzal, vstal a šel až ke dveřím, sáhl na kliku a otevřel.
'Wow' řekl jsem si v hlavě .
Dům vypadal nově, nezničeně a slyšel jsem radostné výkřiky z místnosti na druhé straně chodby.
Něco mi říkalo ať tam nechodím, ale byl jsem zvědavý a šel přímo do otevřených dveří, do místnosti plné svetla, smíchu a krásné vůně. Chvíli jsem jen tak stál za rohem a se díval co se v místnosti odehrává. Byli tam děti, ty děti z těch fotografií které jsem si prohlížel, potom někdo zakřičel a ukázal na mě. V tu chvíli jsem pochopil že zas tak nenápadný nejsem.
Přišla ke mě žena, ta kterou jsem viděl na fotografii a pobídla mě ,,Ahoj Davide, čekali jsme tě tu."
,,Čekali? Mě? Kdo jste?" Vyhrkl jsem ní vyděšeně.
,,Ano čekali jsme tu na tebe." Řekla a usmála se na mě. ,,Já jsem slečna Vlčáková tyto děti jsou sirotky které mám ve své péči. Tak jako teď i tebe Davide."
,,Já nejsem sirotek, měl bych se vrátit ke svým rodičům slečno."
Ušklíbla se na mě a odešla k dlouhému stolu u kterého už seděli tiše všechny děti.
,,Posaď se." Otočila se na mě a ukázala na prázdné místo naproti ní.
Došel jsem až na druhou stranu stolu a posadil se.
Děti se na mě zvídavě dívali. Všechny holky byly v šatech a kluci v košilích a kalhotách, jen já v teplácích a triku. Slečna Vlčáková se na mě znechuceně dívala a já se jí zeptal
,,Vám vadí moje oblečení? Promiňte, nevěděl jsem že se někam chystám."
,,Ne, to je v pořádku milý Davide, pouze mě zajímá proč jste chtěl vejít do našeho domu?"
,,Hledám svoji sestru, nebo aspoň její věci."
,,Tady?" Ozvali se hlasy děti.
,,Jak se tvá sestra jmenuje, Davide?" Zeptala se mě znovu Slečna V. a utišila děti čekající na své jídlo.
,,Jmenuje se Ester, Ester Brooksová, Slečno."
Všichni zcela utichly a svou pozornost věnovali mě. Sledovali mě svými vyděšenými výrazy a některým z nich stékal pot po tváři. Někteří se i na sekundu otáčeli na slečnu Vlčákovou, a já nechápal co se děje.
,,Lžeš." Řekl jeden z chlapců poblíž slečny Vlčákové.
,,Nelžu, Ester je moje sestra."
,,Milý Davide, jak ti máme věřit že je to tvá sestra?" Zeptala se slečna Vlčáková.
,,Nevím, nemám důkaz, ale vím to, kde je?"
,,Je mrtvá Davide." Řekla slečna Vlčáková s výrazem zděšení a nejistoty.
Nevěřil jsem jí...