Charakter a vypočítavost dvojčete.

Polovinu mého dětství jsem strávil se svou sestrou-dvojčetem v dětských domovech. Později, když sestřenice mé maminky, teta Jana, dovršila osmnácti let, vzala nás k sobě do bytu v Brně. Ona a později její manžel, strýc Tomáš, se pro nás stali skutečnými rodiči a já je mám moc rád. Jsem jim opravdu vděčný za vše, co pro nás udělali.
Na naše osmnácté narozeniny nás naši přivezli do třípokojového bytu v centru Brna, který kdysi patřil našim rodičům. Po celou dobu ho pronajímali a nyní nám nabídli, abychom byt prodali a peníze si rozdělili napůl, abychom si každý mohl pořídit vlastní bydlení. Nápad se nám líbil. Byt měl dobrou hodnotu, takže jsme za něj dostali opravdu slušné peníze. Já měl dost na to, abych si pořídil pěkný dvoupokojový byt, samozřejmě jsem si ještě musel vzít hypotéku, ale tu jsem splatil během roku. Potom jsem začal s rekonstrukcí a postupně si pořizoval nové vybavení.
Rodiče byli rádi, že mám vše uspořádané, ale o sestru měli starost snažili se jí stále vysvětlovat, jak by si měla organizovat život. Ona se s koupí bytu nijak nehnala, raději utrácela za drahé elektroniky, návštěvy restaurací a výlety do ciziny.
Nakonec teta Jana ztratila trpělivost a pohrozila jí, že ji vykáže z bytu, pokud si brzy něco nekoupí a všechny peníze prohýří. Sestra tak dlouho otálela, až jí nakonec peníze na byt nestačily a musela si začít pronajímat menší garsonku.
V té době už měla přítele a začali spolu šetřit tím, že bydleli ve společném podnájmu. Měl jsem radost, že se konečně trochu usadila. Mě v práci povýšili, finančně jsem mohl pomoci rodičům, odjel jsem i na dovolenou a seznámil se s příjemnou slečnou Lenkou se kterou jsem plánoval společné bydlení.
Krátce po začátku našeho vztahu jsem uspořádal rodinné posezení u mě doma. Sestra nám oznámila radostnou novinu, čeká dítě. Hned poté následoval sáhodlouhý monolog o tom, jak těžké je dnes sehnat vhodný pronájem, když je všechno tak hrozně drahé a nájemné je v Brně často vyšší, než člověk vydělá…
Nerozuměl jsem tomu do chvíle, než se na mě obrátila přímo.
Dej mi svůj byt, brzy budu mít miminko, ty tam stejně bydlíš sám, tak co ti bude chybět, když se na chvíli odstěhuješ k tetě, kde stejně mají jeden pokoj volný? prohlásila sestra.
Řekl jsem jí jasné ne. Rozplakala se, popadla partnera a odešli.
Později mi několikrát volala, jestli jsem si to nerozmyslel, ale já byl rozhodnutý zůstat pevný. Každý kousek toho bytu jsem si vydřel, na vše jsem si vydělal vlastní pílí, dal do toho celé srdce, a teď bych se toho měl vzdát?
To ona promarnila šanci zajistit si vlastní budoucnost. A já si z téhle situace vzal jednoduché ponaučení: rodina je důležitá, ale nesmím zapomínat ani na sebe.
Zdroj Facebook - Životní příběhy...