HAJNÝ A PYTLÁK

Hajný a pytlák

Tak nashledanou, chlapci a jestli chcete včerejší a dnešní kulatinu do výplaty, přijďte zítra brzy, já vám to příjmu a dám do uzávěrky, loučil Bořek s lesními dělníky. Skutečně, peníze jsou peníze a tak ještě za šera, se od polesí, rychým krokem vydali pod Pavlínské debře, aby byl příjem zpracované kulatiny brzy hotov. Uzávěrka ručně, tehdy trvala několik dní.
Když v hlubokém tichu les bylo slyšet jen údery číslovačkou do čel kmenů, Druhý dělník měřil klupnou označené středy a mladý hajný pilně tyto údaje zapisoval, tu do klepání číslovačky zahřměl výstřel, nedaleko ve stráni nad nimi. Bořek vykřikl na dělníky, chlapci, pojďte za mnou a rychlo nabíjel hamerlesku dvěma náboji na škodnou, tzv. posty. Dělníci mu nestačili a když přiběhli až k němu, teprve uviděli celé dějiště. Hajný se celý třásl, zesinal a zbraň upustil do měkkého mechu. Na druhé straně malé ráztoky, debře, ležel, krev chrlící chlap, pytlák vedle vojenská karabina a kousek směrem do výmolu mrtvá laň.
Vyšetřování, které se rozběhlo, vytvořilo teprve obraz skutečného děje. Co se tedy přihodilo? Pytlačina, která se velmi rozmáhala, nám velmi znepříjemňovala službu, život a byla pro nás velkým nebezpečím. V tubo dobu jsme i když nám ve službě vlastně překážely, nosili nabité zbraně. Také jsem sám nacházel postřelené, již zhasnuté, mrtvé kusy a jiné nešvary, jako nebezpečná oko, nástrahy na srnčí zvěř, která se zavěšena na ostrém drátu za krk, umlátila. Techniku toho krutého
způsobu pytlačení uvádět nemohu.
Tak jak se to všechno událo: hajný popadaje dechu, uviděl klečícího mizeru nad zastřelenou laní, chystal se jí rychlo vyvrhnout a s pomocí ještě dvou kumpánů, odnést. Byla to celá skupina. Když na něj hajný vykřikl, pytlák bleskově sáhl po zbrani a tu pozvedl na přiběhnuvšího. Hajný nemeškal, zvedl zbraň a padla rána, pytlák upadl obličejem k zemi a pod jeho ústy se jehličí rychle barvilo světlou, okysličenou krví, známka zásahu plic. Vyšetřování pak a přesná měření ukázala, a to zbavilo hajného viny, že pytlák proti němu, jak on tvrdil při výpovědi, když na něj zavolal, zvedl karabinu. Toto zásadní tvrzení potvrdil zcela zřetelně, čerstvě prostřelený řemen, visící na zbrani, důkaz to pozvednuté zbraně. Takováto, úděsná příhoda, naprosto vybočila Bořka, z normálního života. Byl statečný, jel ještě tomu zastřelenému na pohřeb i přes divoké výhružky. Zanedlouho, byli dopadeni i ti dva, o kterých on ani nevěděl, byli schováni vedle v houštině.
Když výhružky neustávaly a byl strach o jeho mladou rodinu na samotě, jednou ráno, byla hájovna prázdná. Pro bezpečnost celé rodiny a jeho, došlo k jejich přesídlení někam daleko na Šumavu, nikdo jsme nesměli vědět kam, žádná adresa, nic. Až po mnoha a mnoha letech jsem se s Bořkem a jedním jeho synem setkal na lesnické fakultě v Brně. Setkání bylo dojemné i radostné, příhodu jsme nevzpomenuli. Nikdy nikdo jsme nevěděli, co se mohlo a může stát. Matalík -oho-