Proč?

Ani nevím, proč jsem si tenhle deník vlastně začala psát. Rozhodně si totiž nechci v budoucnu připomínat to, co teď prožívám. Nechci na to nikdy ani myslet, i když to samozřejmě nedokážu. Nejspíš píšu právě proto, abych zapomněla. Ne, to není to pravé slovo. Abych neslyšela. Abych neslyšela mého tátu – ano, mého tátu – , jak řve, ječí... Pak se často ozve plesknutí a já vím, co to znamená. Sice dal facku mámě, ale já mám pocit, že je to moje tvář, která bolí. Nemůžu uvěřit tomu, že je táta takový hajzl. Přitom dřív takový nebýval.
Když jsem byla malá, vždycky mi prskal na pupík a já jsem kuckala smíchy. Hrál se mnou různé hry, předčítal mi pohádky a každou postavu četl jiným hlasem. Vždycky jsem ho zbožňovala. Teď ho ale naprosto nenávidím.
Změnilo se to hlavně kvůli tomu, že táta přišel o práci. Dřív pracoval jako pilot letadla, jenže pak jedno jeho letadlo spadlo, táta byl ošklivě zraněný, pasažéři všichni mrtví. Tátu sice nikdo nevyhodil, on sám dal výpověď, protože už nikdy nechtěl letět, ale stejně ho nikdo nechtěl přijmout jinam. To s tím pádem letadla totiž byla velká událost a na tátu to začalo vrhat špatné světlo, přestože za to vlastně nemohl. Ale neměl práci, tak začala pracovat máma, přestože se pořád ještě musela starat o mě. Pracovala těžce, byla unavená, nestíhala, ale vydělávala málo peněz. Z posledních sil se snažila udržet rodinu nad vodou. Všechny tátovy další pokusy o sehnání práce byly marné, tak místo toho začal pít. Od té doby s tím nepřestal a přestože máma nás stále zoufale živí, je jí nevděčný, mlátí jí kvůli každé maličkosti, za kterou máma nemůže a sprostě nadává i mně (že jsem malý nevděčný fakan, uřvané pitomě děcko nebo tupý hajzl, který vysává všechny rodinné peníze, což ve skutečnosti dělá on), ale mlátit mě ještě nezačal. Jednou se o to sice pokusil, ale tehdy se mámě nějakým zázrakem podařilo si prosadit svou. Ji ale stále řeže hlava nehlava, většinou prostě proto, že se nudí. Často si i vymyslí nějaký závažný prohřešek, který máma podle něj spáchala a začne ji bít.
Vím, proč to máma snáší – sama mi to řekla. Snáší to, protože kdyby se rozešli (máma si ho totiž nevzala – nejsou manželé), zůstaly bychom s mámu na ulici, úplně bez peněz. Já bych šla do dětského domova. To kvůli mně se teď nechává mlátit. Občas z toho mám výčitky svědomí. Občas mám prostě chuť jít na policii a říct to tam. Mně by se vedlo hrozně, nevím, jak mámě, ale určitě by ji už nikdy nikdo nemlátil.
Máma teď vypadá jako zombík. Má vyražené dva zuby, ošklivou modřinu na břiše a ještě jednu na krku. Jednou jí táta dokonce zlomil ruku. Máma je v poslední době bledá jako smrtka, má temné kruhy pod očima, vlasy si nečeše, nosí staré, vytahané oblečení, nikdy nemá meke – up. Je z ní troska.
Kvůli němu. Kvůli mému vlastnímu otci. To mě štve. Kdyby to byl jenom mámin přítel, nebylo by to tak hrozné. Přestala bych mít pocit, že mám v těle krev toho hnusného monstra. Mohla bych si snít o tom, že můj táta je hrozně super, že o mě stojí. Ale já vím, kdo je můj otec.
Plesk!

Jsem z poloviny zkažená. Po něm.

Ach jo. Proč tati, proč?