Jak jsem začala psát básně

Je to téměř nepochopitelné,ale v mém životě se stalo tolik nepochopitelných věcí, že i můj rozum nad tím, zůstává stát.
Že jsem byla vždycky knihomol, to přiznávám, ale básně jsem vždy odmítala, nic mi neříkaly, prostě mě nebavily. Ty mně nesměly přijít do ruky. A kdo mě zná, ten to potvrdí.
Pak se v roce 2002 stalo něco zvláštního. Přišla ta strašná pohroma v podobě velké vody. Mluvilo se o tisícileté vodě.
A tu noc, kdy jsem ještě ani netušila, jak to před naším domem vypadá, jsem začala skládat básně.
Pak že není nic mezi nebem a zemí. Kdo mi seslal a odkud tu múzu?
Tady v Písku, to bylo přímo strašné. Také se starý Kamenný most stal symbolem povodní v Česku.
Mám obě dcery na levém břehu Otavy a mladší, protože bydlí poblíž řeky, se musela evakuovat k mé starší dceři - stěhovala se tedy ke své sestře s celou rodinou. Ta má velkou výhodu, že voda se k ní nikdy nedostane, snad jen, když jí praskne v baráku vodovodní potrubí. Bydlí na vršku, takže může být ohledně vody klidná.
A já tu noc ještě ani netušila, jakého rozsahu jsou povodně, protože ve 23 hodin, byla najednou všude tma. Nevěděla jsem, že dvě trafostanice jsou už pod vodou, takže vypnuly proud a žádné informace jsem se odnikud nedozvěděla. Dcera mě nechtěla nijak vystrašit, tak volala až ráno.
Běžela jsem se hned v 5 hodin podívat, kam voda sahá a nemohla jsem uvěřit svým očím. Bydlíme od řeky tak 500 metrů a do kopečku, ale voda byla až u našeho domu.
Prostě strašná pohroma pro celou naší malou zemičku. A aniž bych tu noc tušila, jakého rozsahu jsou povodně, napsala jsem báseň "Varování" o obrovské vodě. Jedině, co mě k tomu vedlo, že večer jsem se šla na řeku podívat, ale Otava se ještě držela v korytě,
jen někde už se dostávala mimo břehy. Ale v noci mě přepadl strach, když jsem slyšela, jak policisté vyzývají lidi k evakuaci.
A tak moje básnická tvorba začala. Snad mi múzu přinesla ta voda. Jinak to nemohu pochopit.
A pak už vše šlo samo, jako bych odjakživa ty básně milovala.
Chrlila jsem jednu báseň za druhou, říkám tomu lidová tvořivost - není to nic světoborného, ale propadla jsem tomu, jako feťák droze.
A nedokáži s tím přestat, dokonce jsem zjistila, že vůbec nemám žádnou vůli, i když v jiných věcech si dokáži ledacos odříci. Tak ať mi to ostatní básníci prominou.
Já sednu a za hodinu dokáži splácat také 5-6 básniček. Musím se trochu krotit, dávám si je do šuplíčku. Teď jich tam mám snad padesát. Ale mohu říci, že básně mně v životě trochu pomáhají, nemyslím pak zbytečně na jiné blbosti.
Tak snad až přijde další povodeň (ale nechci se jí dočkat - raději ať nic takového už nás nečeká), pak snad moji múzu, zase voda odnese.