Karel Čapek MENŠÍ PRÓZY

EZOP ZAHRADNÍKEM

Škvor

Ty bídný, ničemný, ošklivý ohavo, který okusuješ mé mladé sazeničky, ožíráš klíčky sotva vzešlé, prolézáš každý kout domu ve svém bezcitném a protivném spěchu, schováváš se pod mým polštářem a plaveš v mé sklenici s vodou, ty svíjející se vzteklíku, cvakající po mně svými nůžkami, prosím tě, k čemu jsi na světě dobrý? Jakému účelu sloužíš? Jaký užitek přinášíš? Je-li pak pod sluncem tvor zbytečnější, než jsi ty?
“Nejsem zbytečný, člověče; udělal jsem ve svém životě něco nesmírně užitečného.”
Co jsi udělal, škvore, užitečného?
“Zplodil jsem nové škvory.”

Kočka na zahradě

Vypiplal jsi způsobnou travičku na suchopáru a keře z holých proutků; odchoval jsi na klíně domácí kočku ze zatoulaného, pištícího kotěte. A teď se tvůj macek plíží jako had mezi vysokými stébly a křovím, svítí zlatýma očima a lesklým kožíškem mu probíhají slastné záchvěvy.
“Já? Já jsem divoká šelma v divoké džungli.”

Vlastnictví

Chovám starou náklonnost k vrabcům, protože jsou veselí a chudí; protože jsou šediví jako hadříky chudých, ježatí jako tuláci, bezstarostní jako děti, žvaniví, spokojení se životem, a vůbec jaksi demokratičtí; z těch a jiných důvodů jsem je vždycky s libostí pozoroval, jak se chudě protloukají životem.
Jdeš, ty ničemo, táhneš, vrabčáku, pláchneš, ty mizerný zloději! Kde je má kočka, kde je má hůl, kde je můj revolver? Chceš mně, ty padouchu, ty bandito, sezobat mou první třešničku na mém zákrsku?

Státnický čin

Neměla se vůbec k světu, ta begónie v květináči; přes všechno úsilí dole zahnívala a nahoře vadla, až bylo ošklivo se na ni dívat. I dožral se zahradník a hodil ji do nejtemnějšího kouta ve sklepě. Pak na ni naprosto zapomněl maje na mysli lepší věci než zkaženou begónii.
Když pak za čtrnáct dní hledal ve sklepě nějaký prázdný květináč, našel tu begónii vzkříšenou, jednou tak vysokou a žíznivou jako poušť, strašně dychtivou žít.
“Jak rozumí náš zahradník své věci,” zašuměly ostatní květiny. “Jaká státnická moudrost!”

Žížala

Brrr! Honem do země! Rychle se zaryt do poctivé, vlhké půdy! Hu, sáhl na mne člověk! Jak je odporně suchý a teplý! Nesnesu toho, obrací se mi žaludek! Fí!

Květináč

To koukáš, co? Jak jsem vyrostl od jara! Co mám listí! Jak krásně kvetu a voním!
Dítě v zahradě
Otrhává poupata a zastrkuje je do pískové cestičky.
Hej, co to tropíš, ty malý ničiteli?
“Sázím květinky.”

Kaktus

Píchnu tě, a ještě mi za to řekneš, jaké mám nádherné ostny.

Plevel

Já vím, sousede jílku: proti mně je hotové spiknutí. Když sečou louku, je to jen proto, aby mne zničili. Poslali na mne krupobití; chtějí mne spálit sluncem; zjednali si proti mně krtky a žížaly. Ale já se nedám. Já vím, proč mají na mne tak spadeno. Oh, já bych mohl povídat věci!

Lidové noviny 8. 8. 1926