Karel Čapek MENŠÍ PRÓZY

O MOCNÉM DŽINOVI

Jeden bankovní ředitel se koupal v moři a přitom spatřil v písku uzavřenou láhev. I podivil se, co v ní asi je, a sejmul z láhve pečeť, která ji uzavírala. Tu počal z láhve vystupovati jakoby proužek dýmu, který vyrostl v černý mrak, až se zatemnila celá obloha; a ten mrak měl hlavu s ohnivýma očima a ohromné ruce i nohy, neboť to byl mocný duch. “Děkuji ti, smrtelný člověče,” zahřímal duch tak, až ten bankovní ředitel padl leknutím na zem; “tisíc let jsem byl zavřen v té láhvi, až ty jsi mne vysvobodil. Za to projev jakékoliv přání a bude ti splněno.”
Tu ten bankovní ředitel přemýšlel, oč by si mocnému duchu řekl; ale protože sám měl peněz jako šlupek a o politiku se nestaral, vzpomněl si na Prahu a řekl: “Mocný duchu, učiň tedy, aby lidé v Praze chodili po levé straně chodníku, jak mají nařízeno, a aby už do sebe nestrkali jako ovce.”
“Člověče,” řekl duch mrzutě, “řekni si raději o něco jiného.”
“Neřeknu,” pravil bankovní ředitel.
“Koukej,” řekl duch, “mně by bylo snadnější ti dát fůru perel, nebo nejkrásnější princeznu, nebo celé zbytkové království i se zámkem. Zkrátka, řekni si o něco, co ti mohu udělat.”
“Neřeknu,” odpověděl ten člověk. “Já chci zrovna to, co jsem povídal.”
Tu zahřímal mocný duch strašlivě, až se země zatřásla, a počal se proužkem dýmu soukat zpátky do té láhve. “Ty pacholku,” burácel přitom, “tak podruhé neotvírej mou láhev, když si potom neumíš vymínit než takovou nemožnost, aby lidé v Praze chodili, jak se patří!”
Řka to zmizel mocný duch v láhvi a víckrát se už neukázal.

Lidové noviny 20. 2. 1927