Mravenec a cukřenka

Běžím, běžím a běžím. Mám jasnou cestu a svůj úkol. Vím, kam směřuji. Nic mě nemůže zastavit. Jsem mravenec. Moje dráha je precizně vytyčena naším pachem. Cítím ji zřetelně. Voní jako naše mraveniště. Široká tak pro tři až čtyři z nás. Nikdo z nás neuhne z trasy. Vše je dané. Proč riskovat? Proč se starat, že by mohlo být něco jinak? Jak je to krásný život! Bez problémů a s přesně vytyčeným cílem. Moje mysl je čistá, bez zbytečných myšlenek. Nemám pomyšlení něco změnit. Nemusím se starat, zda zabloudím, zda mě někdo ohrozí, zda budu mít hlad. Mých šest nohou mě nese jako vítr. Okolí si nevšímám, jen koukám dopředu.

Přede mnou se rozprostírá široká pláň. Je úplně rovná. Horizont nevnímám. Jen sleduji cestu jako ostatní, vidím cíl jako ostatní. Vysoká průhledná věc, kolem níž je rozhozený náš sladký bílý poklad. Ano, k němu bezhlavě, bezmyšlenkovitě a beze strachu běžíme. Najednou se nad námi setmí. Nekoukám se. Běžím dále. Vítr zavane, něco kolem mě zapleská. Trvá to jen chvilku, ale desítky z nás jsou pryč. Nevím, kam zmizeli, ale nehledám je. Já mám svoji cestu a svůj cíl. Nesmím sejít z cesty nebo změnit směr, to by byla jistá smrt. Nesmím se zastavit, to bych už nedoběhl. Nesmím přemýšlet, začal bych se bát. Jen musím běžet, běžet a prostě běžet.

Další setmění, jen chvilkové. Opět se nekoukám. Nic nesleduji, musím se držet cesty. Najednou však horizont zmizel a ta průhledná věc taky zmizela. Nastal chaos. Mravenci vepředu do něčeho narazili. Zničehonic se objevila překážka. Jako kdyby si s námi hráli samotní mravenčí bohové. Proč to udělali? Proč se objevují překážky, které nám jen komplikují cestu? Co mám dělat? Kam mám běžet? Kde je můj cíl? Proč zmizel? Určitě tu umřu. Už už se přibližuji k překážce, ale mravenčí předvoj si poradil. Stočil se mírně doprava a překážku obchází. Oddechl jsem si. Cíle bude dosaženo, i když ho nevidím, tak se držím ostatních. To oni mě teď povedou. Ano, už jsem v bezpečí, jsem mezi svými a jdu, ne - běžím s nimi. Když procházím kolem překážky, tuším, že několik z nás pod ní zůstalo. Někteří dokonce jen na půl. Zoufale křičí. Nikdo jim nepomáhá. Hlavní je držet se s davem. Nesejít z cesty. Jít za každou cenu za svým pokladem. Pravidla jsou jednoduchá: sejdeš z cesty – zemřeš, zastavíš – nedoběhneš, začneš přemýšlet – strach tě dostane.

Běžíme. Běžím. Už jsem u cíle. Je nás tu více. Každý mravenec v mém okolí si nachází svůj sladký bílý poklad. Bere ho na záda a běží zpátky. Já hledám a hledám. Otáčím hlavou a pořád zmateně hledám. Nic nenacházím. A hle, tam nahoře. Na té průhledné věci je ještě co vzít. Ano, přímo na jejím vrcholu, který je velmi vysoko. Jdu k její stěně. Zkusím, zda se na ní udržím. Na jejím povrchu jsou jemné vroubky, naštěstí mám na svých nožkách malé drápky. Cítím tvrdý, chladný a mírně kluzký povrch, ale udržím se. Už lezu a se mnou i ostatní. Lezeme rychle. Každý chce být na vrcholu dřív než ostatní. Jen tak má šanci si ukořistit ten svůj největší poklad. V polovině mě někteří dohnali. Drábky sem tam podklouznou, některým síly dochází, a dokonce i někteří padají. Lezu dále. Ne, nesnažím se jim pomoci, ani mě nezajímá, co se jim při dopadu stane. Jen slyším, jak letí dolů. Padá nás hodně, ale já ne. Lezu dále, mám největší šanci být první. Neohlížím se. Nevnímám křik padajících. Jen se držím svého cíle. Je to čím dál těžší, síly mi už docházejí. Lezu dále. Nevím, zda jsem sám nebo nás tu zůstalo více. Drápky postupně zabírám po tom zvláštním povrchu. Jedna chyba a padám. To nesmím. To už bych nedosáhl svého cíle. Mých šest nohou se chvěje námahou. Už jsem vysoko. Už tam budu. Plíce mě pálí. Vzduchu se mi už nedostává. Hlava se mi točí. Držím se však dále. Musím dopředu. Nesmím se pustit. Nesmím selhat. Ještě chvíli, a už tam budu.
Poslední přidržení a poslední zabrání. Ach, to je nádhera. Rozhled mě nezajímá, ale to množství sladkých bílých pokladů! Ten největší, si beru na záda. Jak si ho nakládám, vítězně se postavím téměř jen na zadní nožky. A zrovna když mám ten svůj poklad nad hlavou, zjistím, že přede mnou se objevila velká temná skvrna. Nevím, co to je. Tuším však, že mě to pozoruje. Na chvíli se zastavím. Přestanu se hýbat.

Velké hnědé oči sledovaly mravenčí vítězství. Krutou zimou popraskané špinavé rty se chystaly ho sfouknout. Jedno fouknutí a život tohoto mravence by se najednou změnil. Vítězství by se okamžitě proměnilo v porážku. Jen jedno náhlé osudové fouknutí…

Hnědé unavené oči se pomalu vzdálily. Patřily staršímu muži, jehož tvář byla obrostlá neupravenými vousy. Měl mastné, špinavé a snad několik let nestříhané vlasy. Jeho špatně padnoucí oblek byl mírně rozervaný a dost znečištění tím, jak byl pořád nošen a při tom nikdy neprán. Ten muž se opřel o kavárenskou pohovku, pořádně se nadechl jarního vzduchu plného zrovna kvetoucího kvítí, který se sem dostával skrze otevřené okno restaurace. Ani teď nespouštěl z mravenců oči. Koukal na jejich cestičku. Jak se urputně pachtí za svým cílem. Nic je nezastavilo. Ani servírka, která se je snažila ledabyle utěrkou smést, a ani překážka v podobně hrnku s kávou, kterou jim úmyslně postavila do cesty. Mravenci se nedali a běželi za svým cílem. Po světlém dřevěném rovném stolu se dostali, kam potřebovali. K cukřence, kolem níž byly rozházeny drobné krystalky cukru. Ke svému pokladu. Jeden z mravenců byl však zvláštní, který jako první vyšplhal na její vrchol. Když muže ucítil, přestal se hýbat. Jen na chvíli. Asi čekal na rozhodnutí osudu.

Měl tentokrát štěstí? Osud rozhodl? Těžko říci, ale mravenec si svůj poklad mohl odnést. Muž se podíval nalevo z okna. Viděl do parku. Jaro přicházelo a on začal vzpomínat. I on byl kdysi lidským mravencem. Pachtil se za svým cílem. Chtěl být nejlepší. Na nikoho se neohlížel. Měl jasnou cestu a svůj cíl. Nic ho nemohlo zastavit. Už byl na vrcholu, ale někdo asi fouknul. Neměl takové štěstí jako před chvíli ten mravenec na cukřence. Chtěl mít velkou rodinu, ale žena ho opustila i s dětmi. Chtěl mít velký dům a teď má jen papírovou krabici na ulici. Chtěl být úspěšný a teď může být rád, když mu lidi hodí par mincí. Stačilo jen malé osudové fouknutí.

Několik let neměl cestu, neměl budoucnost. Zpočátku to bylo šílené. Vadilo mu vše. Nevěděl, co má dělat. Kam jít. Jaký být. Chtěl všechno vrátit. Mít ženu a děti, velký dům a být úspěšný. Pak však uviděl tyto mravence. Stačil mžik a pochopil, že slepě běžet za svým cílem není život. Ano, může mít vše, ale pomalu a postupně. Začít tím, co je důležité. Pak co je potřebné. Nemusí dosáhnout všeho, být úspěšný může být i jen sám pro sebe. Nemusí být přece všechno naplánováno. Život je přece krásný právě tím, že se v něm dějí věci nahodile. Jen se prostě musí koukat kolem sebe a třeba uvidí další inspiraci a směr pro svůj život. Najednou mu teplé sluneční paprsky a vůně čerstvých květin vyloudily úsměv na tváři. Nadechl se. Ještě více se usmál. Už není mravencem, věděl to, udělal totiž krok stranou. Už jenom tím, že šel z ulice do restaurace a sedl si ke stolu a objednal si kávu. Ano, chtělo to odvahu. Nevěděl, zda ho hned u dveří nevyhodí. Nevěděl, zda ho obslouží. Nevěděl, zda mu ty vyžebrané drobné budou stačit na zaplacení. Strach má pořád, ale teď má odvahu jít dále. Z kapsy svého saka vytáhl pomocí špinavých prstů staré noviny, na kterých bylo spousta otisků z různých věcí, které lidí vyhazují do popelnic. Noviny pečlivě rozevřel, napil se kávy, a začal v nich hledat stránku s nabídkou práce.