Muži z cementárny (název příběhu od J. N.)

V mrazech je práce v cementárně velmi těžká. Muži se jako stíny toulají továrnou a snaží se schovat hlavy do kapucí, ruce hlouběji do rukávů, nebo sem tam si poskočit, aby jim tepleji bylo. Jen reflexní vesty a barevné helmy rýsují jejich postavy, jinak by se šedí okolních budov splývali. Vzduch ztěžkl mrazem. Špatně se dýchá. Pachy spáleného oleje, technického benzínu nebo starého mokrého cementu divoce útočí na čichové buňky. V koutcích očí a úst se usazuje led, který se snaží unavení muži rozpustit pomocí cigarety během krátké pauzy na kávu.

Skupina pěti mužů vedená starým mistrem dopadající na nohu, který v ústech svírá neustále zapálenou fajku, statečně bojuje s několikatunovými převodovkami, z nichž musí odstranit různě těžká víka, ozubená kola a další součástky. Některé díly dokáže s velkým úsilím odstranit lidská síla, jinde musí pomoci jeřáb. V mrazech jsou svaly ztuhlé a vše se zdá být těžší. Prsty mrznou, není v nich cit, ale musí vše držet. Nehody jsou časté a mohou být fatální. Mistrova noha je toho důkazem. Pracují tiše, efektivně, čas běží. Průběh dne se pozná jen tak, že se venku střídají různé odstíny šedi. Slunce je jen mýtem. Starý lepkavý mazut, prach, benzín a olej se usazuje na oblečení, na kůži a do vlasů. Špína pronikne všude.

Konec směny přináší odpočinek a teplo. Šatny jsou vytápěné, rozdělené pomocí mříží do menších kójí. Muži se tajně přetahují o starou dřevěnou lavici, aby měli možnost po dlouhém dni si na chvíli sednout. Každý má dvě skříňky - na čisté a pracovní oblečení. Prach z cementu pronikne kamkoliv. Nic není čisté. Ani pachu nic neunikne. Špína nejde umýt. Ničím. Každý je smířený s tím, že bude veřejně označený. Co po práci? Jak odpočívat? Mysl i duše potřebují své nadechnutí. Pivo a jídlo je jasným řešením, ale nejdříve si oči musí zvyknout na barvy, které po opuštění továrny nestydatě přicházejí.

Nesmí se ztrácet čas. Parta pěti mužů míří k nejbližší hospodě. Ke staré budově s oprýskanými okenními rámy. Pohledu dovnitř brání zamlžená skla oken. Při vstupu skupinu zadrží starší plnoštíhlá dáma s obarvenými vlasy a tetováním na krku v podobě jemné růže a zeptá se jich, zda si snad nespletli lokál. Po počátečním nedorozumění přišlo kýžené usednutí. Na stole hned přistálo pivo, jehož chuť se podobá spíše pivem ochucené obarvené vodě. Jídlo představovalo značku, co friťák dal – smažený sýr, smažený řízek, hranolky. Na stole se objevil i popelník. Ano, mohlo se zde kouřit uvnitř hospody. Služba navíc, která má potěšit zákazníky z řad kuřáků. V rohu hraje kapela. Jediné posluchače tvoří skupina mužů z cementárny. Hudebníci hrají spíše pro sebe. Postupem času se v místnosti začal rozlévat hustý kouř. Hospodská nezaváhá a hned zapne starý větrák. Účinek nulový. Dým se ani nehne, jen se k němu přidá nepříjemný zvuk příliš namáhaného větrání, který kapela okamžitě využije jako součást svého vystoupení. Pozůstatky dřívějšího hostinského prostředí představují na pánském záchodě zbytky žlábku, nad kterým jsou již umístěny výkřiky posledního vynálezu – pánské záchodové mušle.

Drsná práce v cementárně, odpočinek v zakouřené hospodě s kapelou vydávající různou směsici kakofonických zvuků a nekvalitní jídlo a pití formují myšlení těchto mužů a jejich témata k hovoru. Opravdu? O čem si tak mohou povídat?

Mistr popotáhl z dýmky a začal mluvit o tom, jak poslední Vieweghova díla jsou podle něho bez nápadu a nemají už takovou společenskou váhu. K tomu se přidá jeden z party, vysoký hubený černovlasý muž, že Čapek a jeho kniha Válka s mloky je nepřekonatelná. Doplní ho další, s dlouhou bradkou a žlutými prsty od balení cigaret, že se mu od Čapka více líbí Krakatit nebo Hovory s TGM. Třetí přísedící se širokým úsměvem a stříbrnou náušnicí v uchu jen suše poznamená, že jemu se zamlouvá jiný druh knížek. Jako například od Harela, který napsal Mosad: Operace Eichmann. Všichni moudře přikyvují. Nakonec poslední z party, menší, podsaditý bodrý chlapík vrátí téma k velkým spisovatelům jako je například Dostojevskij nebo Tolstoj, jejichž tvorba je pro čtenáře opravdu náročná. Debata se začala rozvíjet všemi směry. Muži z cementárny začali rozebírat Puškina a jeho Bělkinovy povídky, Remarqua a Na západní frontě klid, Vondrušku a Husitskou epopej. Hodnocení neminulo ani mladé spisovatele jako je Kotleta. Menší spor vznikl u Jacka Londona, kdy se nemohli shodnout, zda je lepší Démon alkohol nebo Tulák po hvězdách.

Hospodská chvílemi nevěří svým uším a už vůbec se nechytá literárních narážek. Pro muže z cementárny je to nádherný večer. Toulají se po snech a příbězích. Ani dobré pivo, ani skvělé jídlo by tak nedokázalo potěšit. Knihy jejich mysl odvádí do míst, kde sny mohou být skutečností. Když později ulehají, toulají se. Aspoň do rána, než začne další den v cementárně.