Pražské a jiné historie Eduard Bass

Jsem veden v patrnosti

Od několika dnů je mi blaze u srdce. Jsem veden v patrnosti! Chápete, co to je? Jaký krásný pocit se zmocní člověka, ví-li, že není již neznámou jednotkou bloudící po světě, ubohou jednuštičkou, na jejímž osudu nesejde a která může zajíti, aniž kdo hne prstem. Jsem veden v patr¬nosti, to jest, kdosi neznámý bdí nad mým konáním, ostříhá mých kroků, nevím sice jak, nevím sice proč, ale na tom přece nijak nezáleží – jen když jsem veden v patrnosti! A to nikoliv nějakou anonymní, nezvěstnou, nezbadatelnou Božskou Prozřetelností, nýbrž úřadem velmi zvěstným, velmi reelním, velmi pozemským, ba zemským, totiž Zemskou správou politickou, oddělení 31, v Praze.
Ví bůh, že jsem se o tuto podivuhodnou výsadu neucházel, že jsem si jí žádnou protekcí nevydobýval, ba že jsem se v neprozíravosti první chvíle zpěčoval rozmnožovati starosti oné vznešené instituce ještě zájmem o mé, poněkud nespořádané, osudy. Úřady samy mi vnutily svou vrchnoporučenskou péči, a mně tedy nezbývá než poslechnouti. Ale více než všechno mé ujišťování osvětlí věc pragmatické vylíčení, jak se stalo, že jsem se octl v patrnosti zemské správy politické.
Začalo se to malým lístkem, který se objevil jednoho dne na mém redakčním stole a kterým mě policejní komisařství v Praze II zvalo, abych v pondělí o 13. hodině navštívil jeho útulné místnosti v Salmovské ulici. „V záležitosti šetření“ stálo tam na konci a to mě velmi potěšilo. I policie chce šetřit, řekl jsem si, a zřejmě potřebuje rady muže rozvážného a světa znalého. Půjdeš tam a poradíš. Možná, že i jiné úřady chtějí „cestou rekvizice“ vyslechnouti tvé mínění. Tak či onak, je to vždy potěšující zjev, když si úřad ve svých těžkostech dovede najít spolehlivého rádce. Později jsem se poněkud zneklidnil, když mě napadlo, zda policii neběží snad o šetření mé vlastní. To by byla arci kapitola poněkud choulostivá; a dost možná, že se našel leckdo, jenž si musel stěžovati na mou nešetrnost. Ale šel jsem tam přesto, že se mi i hodina pozvání zdála poněkud divnou. O 13. hodině se přece obědvá, kdežto návštěvy se podle Gutha vykonávají dopoledne a přijímají odpoledne. Ve své domněnce jsem se nemýlil – úředník byl skutečně na obědě a já musel přijít až druhý den. A když jsem se postavil do řady paniček, obeslaných pro špatné hlášení podnájemníků a jiné špatnosti, které mohou nastati mezi nájemnicí a podnájemníkem, dočkal jsem se konečně chvíle, kdy jsem mohl podati úředníku lístek, zdvořile se usmáti a přátelsky – aby se hned vidělo, že nejsem nějaká delikventní kvartýrská – prohoditi:
„Já sem jdu pro ty úspory!“
Úředník si mě změřil a povídá:
„Jaké úspory? Copak jsme nějaká špárkasa?“
„No, prosím. Jdu sem ohledně toho spoření. Je to přece na obsílce.“
Podíval se na ni a vykřikl: „Tady stojí šetření!“
„Nu právě! V tom se dá mnoho dělat!“
„Ale to je naše, policajtské šetření!“
„I v tom prosím. Začněme třeba u koní. Máte koně moc tlusté. Kdyby se…“
Nenechal mne domluvit, nýbrž požádal mě, abych si napřed sedl a pak abych mu řekl, jak se jmenuji. Mezitím vytáhl tlustý spis hustě všelijakými poznámkami popsaný. Pak se zahloubal do čtení a na dlouhou chvíli na mě zapomněl. Neodvážil jsem se ho rušiti, až konečně zvedl hlavu, namočil pero a dal mi hádanku: Kdy jsem se narodil. Pak kde. Kam přísluším. Jsem-li ženat. Jakého vyznání. Kde bydlím. Čím jsem. Všecko jsem to uhodl, až na to poslední. Neboť když jsem řekl, že jsem redaktor, zavrtěl hlavou, vytáhl z fasciklu arch papíru a řekl:
„Chyba. Tady nás žádá zemská správa politická, abyste vyplnil tento arch.“
Podíval jsem se na něj. Nahoře bylo vytištěno:
Země Čechy
Z. spr. pol. oddělení 31
HUDEBNÍ UMĚLCI – VEDENÍ V PATRNOSTI
A pod tím všelijaké rubriky. Teď jsem zase já zavrtěl hlavou:
„Chyba. Nejsem žádný hudební umělec.“
Podíval se na mě nedůvěřivě.
„Nefoukáte na trumpetu nebo nějaký jiný nástroj?“ Mráz mi přeběhl záda, když jsem si uvědomil, že asi vypadám, jako bych foukal na trumpetu. A zkroušeně jsem odpověděl:
„Ne prosím, nefoukám ani na trumpetu, ani na buben, ba ani na basu ne.“
Díval se zase do archů.
„Nu, snad přece na něco hrajete?“
„Prosím na nic.“
„Vy teda vůbec nehrajete?“
„Vůbec ne.“
Zase se díval do archů, pak se podíval na mé brejle a vykřikl:
„Už to mám! Vy jste hudební skladatel!“
„Voda,“ povídám, „samá voda. Dejte se poddat: redaktor.“
„A nikdy jste nic neskládal?“
„Nikdy ne.“
„Tak co to po nás chtějí?“
To jsme arci nevěděli, ani on, ani já. Tož jsme se dohodli, že ten soupisný arch slavné zemské správě politické vrátí a napíše jí, že „cestou rekvizice vyslechnutý Eduard Bass není žádný hudební umělec a nepřeje si být veden v patrnosti“.
S tím jsme se rozešli, ale péči zemské politické správy jsem se tím nevymkl. Neuplynulo ani čtrnáct dní, snídal jsem zrovna, když vrazila služka do pokoje všecka bledá a vykřikla:
„Ježíšmarjá, milostpane, je tu pro nich policajt!“
Vyjdu ven a tu mi strážník se zdvořilým pozdravem podává známý lístek. Pozvání na komisařství v Dejvicích. „V pondělí, mezi 9.–1. hod.“
„I ne, holoubkové strážní,“ řekl jsem si v duchu, „na to vám nenalétnu. Já už vím, že vždycky v pondělí obědváte!“
A vypravil jsem se tam v úterý. Na obsílce stálo tentokrát: „v civilní věci“. Nu, řekl jsem si, to je konečně jasné označení! Co všechno by mi strašilo v hlavě, kdyby tam zase stálo „v záležitosti šetření“. Takto však napíší „v civilní věci“ a člověk hned ví, co po něm chtějí. Přišel jsem tam a hlásím se: v civilní věci prosím. Komisař prohlédl lístek, sáhl do zásuvky a vytáhl zase tlustý fascikl křížem krážem poznámkami opatřený. Ale jak mi dal hádati, jak se jmenuji, zarazil jsem mu ruku s pérem a řekl jsem:
„Jestli zase chcete tvrdit, že jsem hudební umělec, to si napřed pročtěte akta. Někde tam stojí, že nejsem a že si nepřeji být veden v patrnosti.“
„To já vím,“ odpověděl komisař, „to jste vypověděl už v Salmovské ulici. Ale když nám to shora zase posílají, musíme to vyplnit znovu.“
„Ale já na nic nefoukám,“ vykřikl jsem už zoufale. „To taky netvrdím,“ prohlásil, „tady stojí, že jste hudební skladatel.“
„Namouduši, pane komisaři, věřte mi to, prosím vás – nejsem! Já bych se přece přiznal! Vezměte mě třebas do křížového výslechu, jen ne do vyšetřující vazby!“
Mluvil jsem do něho asi dvěapůl hodiny; nakonec zakýval hlavou, vzdechl a povídá:
„Já vám to sem tedy zase napíši, ale prosím vás, vezměte si ten arch s sebou a nějak jej vyplňte. Jinak se toho nezbavíte. Komisariátů je ve Velké Praze moc, a než vás na všechny předvolají, třeba byste se přece někde přiznal.“
Poděkoval jsem mu srdečně a díval jsem se na něho, jak krásnými úředními instrumentály píše, že nejsem „ani hudebním umělcem, ani skladatelem, nýbrž spisovatelem a redaktorem“.
Pak jsme se přátelsky rozloučili, ale já nevěděl, že každý ten sedmý pád předchází můj vlastní pád. Neboť kapsou zimníku a vším šatstvem pálil mě soupisný arch, který jsem si musel odnést. Na jeho dolním okraji jsem totiž objevil řadu cifer a písmen:
31–836 ai 192…31–369535
Nebylo uniknutí. Těmito pekelnými značkami jsem zřejmě označen a už veden v patrnosti. Jsou ztotožněny s mou osobou, jako by mi byly vpáleny do ramene. Nezbavím se jich. Zmocnily se mne, zdvojily můj život. Jeden vedu jako hříšný člověk, druhý jako číslo. Zatímco se snažím ubrániti se hořkým a podlehnouti sladkým nástrahám světa, jsem vecpán v registratuře 31. oddělení. Smím se vůbec svou soukromou existencí postaviti proti existenci úřední? Není tato mnohem důležitější oné? Není vlastně má pravá bytost v registratuře, zatímco můj Manhattan-cocktail v Pasáž-baru srká jen její vnější, mechanický, schematický, tělesný náznak? Jakže, toto tílko, o jehož blaho jsem vždy tolik pečoval, které jsem hýčkal a tak říkajíc na rukou nosil, – toto tílko tedy je jen ubohý náznak úředního aktu, s nímž se dokonce ocitá v rozporu, takže ani nemá práva na své trvání?
Té noci jsem nezavřel očí v zoufalých rozporech, které mi vyvstaly na mysli. A když ráno svítalo, viděl jsem před sebou jedinou možnost a zároveň svrchovanou povinnost: uvésti své bytí v soulad s číslem 31–369535 zemské správy politické. A vstav, vzal jsem pero a soupisný arch a po poctivém zpytování svědomí vypsal jsem svoje nacionále a konečně i onen nejspornější článek 4:
Nástroj........................................ Gramofon
Odborné působení.................. Doma
Zkoušky....................................... Snášejí sousedé
Když jsem arch vložil do obálky a odeslal 31. oddělení, spadl mi kámen ze srdce. A v tu chvíli jsem poznal, jak pošetile, neprozíravě a hlou¬pě se brání člověk osudu, jenž jej čeká a který teprve svým splněním přináší pravé štěstí. Vykonal jsem svou povinnost, sjednotil jsem svůj civilní život s úředním a hle, blaho neskonalé mě zavaluje. Co se mně může stát? I kdyby mě opustila laskavá manželka, i kdyby zemřely mé milované dítky, kdyby mi zahynul kanár a pošel můj pes, nebudu opuštěn, nebudu sám – jsem veden v patrnosti!