Ignát Herrmann Z pražských zákoutí

„Ztracený ráj“ páně Tetřevův

IV.
Než všeho do času. Jednoho dne – schylovalo se teprve druhé čtvrtletí od chvíle, kdy provozovali pečenářskou živnost – vypadla Tetřevka na tyto tajné manévry mužovy, překvapivši ho tak rychle v krámě, že leknutím upustil nedohryzené stehno husí na podlahu – a přepadení toto mělo za následek, že vysněná, vytoužená existence Tetřevova jako šéfa závodu s pečeněmi zřítila se v prach.
„Proto já se nemohu a nemohu dopočítat!“ zuřila Tetřevka, „když ty mi tu za zády zboží užíráš. Já peču jako blázen, a ty vyjídáš! Konec, basta – zavřeme to! Půjdem tam, kde jsme byli!“
A rozezlená žena nedala se udobřit. Nevypršel ještě kvartál a již ohlásila Tetřevka domácímu pánu, že se budou stěhovat, že jim obchod nejde tak, jak si myslili, že by tu přišli o všecko – a pak vybrala se dolů do Plavecké ulice, kde přídavkem dvacítky získala šťastně bývalý krám, v němž po dvacet let žila život tak spokojený.
Za tři měsíce po Hromnicích stěhovali se Tetřevovi zas dolů do Podskalí a byli radostně vítáni bývalými sousedy, z nichž někteří těžce pohřešovali pana Tetřeva jako obratného hráče šestadvacítky u Trajců.
Paní Tetřevová všecka zářila, když ocitla se poprvé v někdejším krámku svém, v němž postaven mandl na staré místo vedle sudu s kyselým zelím.
Její pan Tetřev chodil dlouhý čas se svěšenou hlavou, a kdykoli bylo mu jíti kolem krámu paní Ruprichtky na Spálené ulici nebo paní Severky ve třídě Jungmannově, mrskl okem zcela úkradmo do výkladní skříně, vycpané pečeněmi všeho druhu, a zrak jeho skoro se zaléval při vzpomínce na – ztracený ráj v Tůních.