Útěk!

Honem, honem, honem! Utíkám dál a dál a nevnímám, co se děje okolo mě. Cítím jen zběsilý tlukot svého srdce. Tluče tak silně, že mi málem vyskočí z hrudi. Trochu jako těm kresleným postavičkám typu Toma a Jerryho.
Nezastvauji se, abych nabral energii, jediné, na co myslím je, že musím pryč, nevnímám zvuky kolem sebe, neslyším kroky, které se rychle blíží ke mně.
Něco mi velmi rychle prosvištělo kolem levého ucha. Věděl jsem, co to je. Kulka, vystřelená z pistole, kterou mě chtěl můj šílený pronásledovatel zabít. A nejšílenější na tom, bylo, že ten pronásledovatel nebyl nikdo jiný, než můj vlastní otec.
Otec mě doháněl, to jsem poznal. Píchalo mě v boku a na šíji jsem cítil ledové krůpěje potu. Přes obličej mi volně stékaly slzy a zamlžovaly mi brýle. Rychle jsem si je sundal a odhodil je za sebe. Poznal jsem, že jsem otce trefil, protože bolest zaskučel. Zvuk kroků za mnou na chvíli ustal, ale pak se opět hlasitě rozezněl. Ty brýle mi moc nepomohly-otec byl teď ještě zuřivější, běžel rychleji a bez ohledu na svou nadváhu a na obrovský kus vepřového, který před chvílí spořádal. Pak ale uviděl v mé tašce stříkačku a rozběhl se za mnou, s revolverem nabitým.
Nemůžu za to, že si sem tam šlehnu. Při všech těch problémech to bylo uvolňující a uklidňující, na chvíli jsem díky tomu zapomínal na stres a pak jsem všechno mnohem líp zvládal-problémy s kámošema, rozchod s holkou, školu a učení, situaci doma. Ale jenom na chvilku. Ale nikdy jsem to s drogami nepřeháněl. Narozdíl od všech vášnivých smažek, já jsem věděl, kde jsou moje hranice. Věděl jsem, že nesmím zapadnout do stejných kolejí, do kterých zapadli už mnozí jiní. Věděl jsem, kde je moje denní dávka, moje hranice a nikdy jsem své limity nepřekročil. Ani moc peněz jsem za drogy neutrácel, protože dealer, od kterého jsem si je kupoval, byl jeden můj starý kamarád a všechno mi prodával za minimální cenu. Takže nevím, co má táta za problém. Peníze mu nekradu z peněženky, nejsem závislák, nikdy jsem pod vlivem drog neudělal nic špatného. A navíc se díky nim mnohem líp učím. Dokonce jsem si svůj celkový průměr známek na 2 plus, což je skvělý. Snad ani v první třídě jsem na tom nebyl tak dobře. Jenže i přes všechna tyhle pozitiva mě teď táta honil po ulici s pistolí v ruce a vůbec se (jak jsem před chvílí zjistil) nebál doopravdy vypálit.
Rychle jsem svým zběsilým sprintem zabočil do postranní uličky. Píchalo mě v boku a netoužil jsem po ničem jiném, než se svalit na pohodlnou postel, ale neměl jsem jinou možnost než utíkat dál. Začal jsem mít pocit, že už jsem otci utekl, když jsem uslyšel zasvištění a pak... pak už nic. Jen studené, mrtvolné ticho.