Dopis kočky Lízy

Milá maminko,
píšu ti do nebe a věřím, že se k tobě moje slova dostanou. Bohužel psát na papír nemohu, adresu na obálku neznám. Klasická pošta ti nedorazí. Jsem si ale jistá, že moje slova ano. Tobě a snad i dalším lidem.
Už jsou to téměř dva roky co jsi mě opustila. Vzpomínám, jak si mě jako malé koťátko vzala z útulku. Byl to takový ten klasický, kde jsme byli rádi za misku jídla a teplo. Neřekli ti, že jsem hluchá, protože to nevěděli. Neřekli ti, že čůrám často vedle záchodku. V den, kdy jsi mě sevřela ve své náruči jsem věřila, že spolu zůstaneme navždy. Že se na mě konečně usmálo štěstí a potom, když si zjistila, že nejsem zcela normální kočička si mě nešla vrátit. Byla sem tvoje a ty moje. A tak to mělo zůstat.
Doufala jsem, že odejdu první, ale bohužel. Aby jsem nezůstala na Vánoce sama doma, když tě odvezli do nemocnice, jsi mě dala svojí vnučce, na chvíli. Jenže už si se nikdy nevrátila. Čekala jsem na tebe dny, týdny a z těch se stali měsíce. Už jsem tě ale nikdy neviděla.
Čůrala jsem na prádlo, gauč, postel, škrabadlo. To, co dřív problém nebyl teď vadilo. Tvoje vnučka semnou chodila po veterinách a zkoušela to. Měla jsem i antidepresiva, ale nic nezabralo. Nebyla jsem tam sama. Žili tam ještě malé děti a pejsek. Situace se stala neúnosnou.
Tvoje vnučka zkoušela mnoho zařízení, ale třináctiletou hluchou kočku, která všude čůrá nechtěli. Ani v Destiny. Až když jsi napsala, že jsem hluchá se teta Terka slitovala, protože věděla jak takové kočičky končí. Už jsem se ale nechtěla kamarádit. Byla jsem strašně naštvaná, že jsi mě opustila. Že mě dali pryč, že ať udělám cokoliv, musela jsem si přiznat, že se už nevrátíš.
Hodně jsem syčela, škrábala, kousala a čůrala. Zezačátku jsem byla v kleci a zásadně jsem čůrala pod sebe. Když mě teta pustila, čůrala jsem jí na věci. Nesnášela jsem kočky a psy. Neslyšela jsem je...pokaždé jsem se jich lekala. Věděla jsem, že mě taky dá teta taky pryč, tak co na tom. Víš co se ale stalo?
Mám pro sebe svůj pokojíček a tomu neuvěříš! Mám i kočičího kamaráda Murka. Taky mu umřela panička a je to starý kocourek. Přišel se svou kočičí kamarádkou Rory, ale ta tu změnu nezvládla a odešla do nebíčka za svojí maminkou a Murka tu nechali. Moc se bál, přestal jíst, skončil na hospitalizaci a bojoval o život. Taky skončil u tety Terky, víš?... Znamená to, že kočky jako jsme my nikdo nechce?
Nemusíme si lhát. Jsme nechtěné dědictví. Jsou nás stovky, tisíce a jen hrstka z nás má to štěstí že najde jiný domov nebo útočistě, kde může v poklidu dožít. Šťastně. Ne mezi desítkami dalších koček namačkaní v malém prostoru. Nebo nás rovnou uspí...
Víš, čekají mě další Vánoce bez tebe a chtěla bych, aby si věděla, že jsem stále tady. Že se tetě podařilo koupit baráček a celá dvě patra jsou jenom kočičí! No věřila by si tomu? Teta bydlí dole s pejskama. Kdysi to prý byl obývák s jídelnou. Často se tu směje, když jí přijde návštěva a chce si někam sednout, že stůl by tu zabíral místo a že sedět můžou u nás a drbat nás. Říká, že v bytě taky neměla žádné místo a nepotřebuje ho ani teď.