Hetéry a jejich svět Alkifrón

5. Nausibios Prymnaiovi
Nevěděl jsem, jací požitkáři a rozkošníci jsou mladí synkové
athénských boháčů. Ale když si nedávno Pamfilos se svými druhy
najímal člun, aby se mohl projížděti po klidném moři a při tom se
účastniti s námi rybolovu, poznal jsem, jak velikých požitků jim
poskytuje země i moře.
Nespokojil se s holými dřevy rybářské lodice, nýbrž rozložil se
na exotických kobercích a přehozech (neboť říkal, že není s to, aby
ležel jako ostatní na holé palubě – asi si myslil, že je prkno drsnější
než kámen) a žádal nás, abychom mu udělali stín a roztáhli nad ním
plachtu, poněvadž prý vůbec nesnese paprsků slunečních. Ale z nás
nejen ti, kdo se zabýváme rybařením, nýbrž zkrátka a dobře všichni,
kdo nemáme nadbytku, nemůžeme se leckdy ani ohřáti. Neboť pro
nás není rozdílu mezi zimou a mořem.
Plavili jsme se tedy – a nebyl tam Pamfilos sám jen se svými
druhy, nýbrž provázelo ho i plno ženštin nadmíru půvabných, samé
hudebnice: jedna se jmenovala Krumation a byla pištkyně, druhá
Erato a brnkala na loutnu, jiná pak Euepis, ta tloukla na cimbály:
když jsme se tedy plavili, naplnil se mi člun hudbou a moře bylo
zpěvně naladěno a celé zalito vnitřní radostí. Jenže jsem z toho já
mnoho potěšení neměl. Neboť někteří z kamarádů rybářů, zvláště
pak uštěpačný Glaukias sočil na mne hůře než závistný skřítek
Telchin.
Ale když Pamfilos bohatě zaplatil, rozradostnily mě ty peníze,
a já teď miluji ty veselé projížďky po moři a toužím, aby se zas ke
mně dostavil jiný takový mládenec štědrý a bohatý.