Hetéry a jejich svět Alkifrón

45. Menekleides Euthykleovi

Odešla krásná Bakchis, nejmilejší Euthyklee, odešla a zanechala mi
hojně slz se vzpomínkou na lásku, jak přesladkou kdysi, tak trpkou
nyní! Neboť nikdy nezapomenu na Bakchidu, ta doba nikdy
nepřijde! Jak velkou oddanost mi projevila! Nechybil by se, kdo by
ji nazval apologií hetérského povolání. A kdyby se všechny odevšad
sešly a postavily jí nějakou sochu ve svatyni Afroditině nebo
Charitek, učinily by, myslím, věc řádnou. Neboť co o nich všichni
lidé tlachají, že jsou ničemné, že jsou nevěrné, že si hledí jen svého
prospěchu, že jsou vždy jen toho, kdo dává, že jsou pramenem
kdejakého zla pro ty, kdo se s nimi stýkají – to vše ona usvědčila na
sobě z křivé pomluvy: tak se svou povahou postavila všeobecnému
nactiutrhání.
Víš o tom Medeiovi, jenž sem připlul ze Sýrie, jaký poplach působil
svým četným služebnictvem a velkým přepychem; sliboval
eunuchy a služky a všelijaké exotické ozdoby – a přece ho, když k ní
přišel, nevyslyšela, nýbrž raději spala pod mým všedním, prostinkým
pláštěm, spokojovala se s věcmi, které jsem jí já skrovňoučce
posílal, a ony knížecí dary, těžké zlatem, odmítala. A což jak poslala
k ďasu onoho egyptského kupce – a kolik stříbra jí nabízel! Vím to,
lepší bytosti nad ni nebylo a nebude na světě!
A teď odešla, opustila mne a nadále už sama bude léhati Bakchis.
Jaká to křivda, sudičky milé! Vždyť bych měl spáti s ní i teď jako
dříve! Ale já zbývám na živu a požívám pokrmu a budu se baviti
se svými druhy, ona se však už nebude na mne usměvavě dívati
zářnýma očima a nebude laskavě a milostivě tráviti se mnou noci
v oněch přesladkých požitcích. Ještě nedávno, jak hovořila, jak se
dívala, kolik Sirén bylo ukryto v jejích hovorech, jak sladký a čistý
nektar kanul z jejích polibků! Na okrajích jejích rtů usadila se, zdá
se mi, bohyně přemluvy Peitho. Celý čarovný pás lásky ji ovíjel,
neboť si všemi půvaby naklonila Afroditu.
Ty tam jsou milounké popěvky při přípitcích, i lyra, do níž tepala
prsty jak ze slonoviny, je už ta tam. Ona pak, milovaná všemi
Charitkami, leží teď v hrobě – němý kámen a popel. A Megara, ta
sprostá klisna, jež obrala Theagena tak nemilosrdně, že s bídou
zachránil ze svého jmění, velmi skvělého, jen pláštík a malý štít,
ubožák, a odešel na vojnu, ta žije; Bakchis však, jež svého milence
měla opravdu ráda, ta zemřela!
Ulehčilo se mi, když jsem si tobě požaloval, nejmilejší Euthyklee.
Neboť mi připadá velmi sladkým hovořiti a psáti o ní: vždyť mi
nezůstalo nic než vzpomínka. Buď zdráv!