Liška a čáp

Liška pozorovala čápa, jak chodí kolem rybníka a ponořuje svůj
dlouhý zobák do vody, jako by měřil její hloubku. Vypadal tak
rozvážně, že hned dostala nápad, jak si z něho vystřelí.
Přišla blíž a povídá: „Příteli, ráda bych tě pozvala na oběd. Přijď
zítra v poledne, já něco dobrého přichystám.“
Čáp nemohl tak zdvořilé pozvání odmítnout. Přišel přesně
v poledne a ucítil vůni dobré polévky. Liška nalila polévku do
mělkých talířů.
Sama ji s chutí vysrkala a bavila se tím, jak čáp marně klapal
svým dlouhým zobákem a nemohl polévku z mělkého talíře ani
ochutnat.
Když se za pár dnů znovu potkali, čáp lišku pozval, aby tentokrát
přišla ona na oběd k němu.
„Ten čáp je nepoučitelný hlupák,“ pomyslela si, když ji přivítala
vůně dobré kaše, právě takové, jakou měla ráda.
Čáp přinesl kaši na stůl ve dvou džbánech. Nořil zobák do džbánu,
pomlaskával, ale liška si nemohla ani olíznout. Džbán měl tak úzké
hrdlo, že jí sevřel tlamu jako náhubek.
„Tak to vidíš,“ řekl čáp, když se najedl. „Teď půjdeš domů hladová
a navíc ještě s ostudou.“ A měl pravdu.

Protože na každého vtipálka, který si myslí,
že snědl všechnu vtipnou kaši, jednou dojde.