Mami, dneska fakt ne.

Dnes to bude bolavé vyprávění.
Z vašich příběhů - Mami, dneska fakt ne.
Byl to jeden z nepovedených dnů. Vrátil jsem se unavený z práce, bez nálady. Těšil jsem se, že konečně budu mít klid. A právě v tu chvíli zavolala máma.
„Prosím tě, odvez mě do obchodu. Dneska končí akce na mlíko.“
Zalapal jsem po dechu.
„Mami, dneska fakt ne. Nemám náladu jezdit po krámech.“
Ale ona se nedala. Přesvědčovala mě, že to zabere jen chvilku, že to o tři koruny levnější mlíko vážně potřebuje. O tři koruny!? Vybuchl jsem.
„Tak proč sis na to nevzpomněla dřív? Proč to necháváš na poslední chvíli? Já ti nemůžu bejt k dispozici, kdykoliv ty si luskneš! Seš v důchodu, máš spoustu času, ale já musím chodit do práce a mám toho plný zuby! Chápeš to vůbec?“
Ticho. Pak vzlyknutí.
„Dej mi ho,“ slyšel jsem tátu.
„Hele, takhle s mámou mluvit nebudeš! Co si o sobě vůbec myslíš?“
A já se pustil i do něj.
Křičeli jsme na sebe. Pak zničehonic hovor ukončil. Ani domluvit mě nenechal. Div, že jsem vzteky neprasknul.
Čekal jsem, že se mi ještě ten den ozvou, omluví se. Že mi napíšou. Nebo aspoň máma, že to nevydrží.
Ale neozvali. A já jsem se rozhodně ponižovat nehodlal.
Až po dvou týdnech zazvonil telefon. Táta.
Usmál jsem se a oddychl si. Bude to zase dobrý. Ale že mu to trvalo.
Zvedl jsem to: „No konečně, už se vám stejská, viď?“
Ten tátův zlomený hlas už nikdy nedostanu z hlavy.
„Maminka v noci měla infarkt. Zemřela.“
Svět se zastavil. Zhroutil se.
Chtěl jsem, aby to nebyla pravda. Chtěl jsem běžet za ní, obejmout ji a říct, že mě to mrzí a že ji miluju. Tolik moc jsem chtěl.
Ale bylo pozdě.
Jel jsem za tátou. Večer jsem od něj nechtěl odejít, rozhodl jsem se proto přespat ve svém starém dětském pokoji.
Nedokázal jsem usnout a tak jsem si v mobilu četl máminy zprávy.
„Nezapomeň si zítra vzít bundu, ráno má mrznout.“
„Dej mi vědět, až dojedeš.“
„Přijď si pro svíčkovou.“
Na spoustu z těch zpráv jsem ani neodpověděl. A teď už nemám komu.

Máte rodiče? Mluvíte s nimi? Voláte jim jen tak, aniž byste něco potřebovali? Jen abyste se jich zeptali, jak se mají?
Vzpomenete si, kdy jste jim naposledy řekli, že je máte rádi? Nebo že si vážíte všeho, co pro vás udělali, i když to možná podle vás nebylo úplně dokonalé?
Může se stát, že jste se nepohodli. Že vás něco rozdělilo. Ale opravdu je to natolik vážné, abyste spolu přestali mluvit?
Někdy stačí jeden telefonát, jedna zpráva, jedna návštěva, slovo Promiň. Nebo prostě jen Jak se máš?
Samozřejmě, jsou situace, které bolí až příliš. Jsou zranění, přes která se nedá přenést. Ale položte si otázku: je to zrovna ta vaše? Nebo je to jen hrdost, která vám brání obejmout člověka, který vás kdysi držel za ruku, když jste se učili chodit?
Láska k rodičům je někdy složitá, mohou nás pálit staré křivdy. Ale nebude nás to pálit daleko víc, až jednou...? Zdroj Facebook