O ANIČCE A KARAMELCE

V našem rušném velkoměstě stál mezi vysokými domy jeden starší činžovní dům s malými balkony plnými květin. A právě tam, ve třetím patře, bydlela desetiletá Anička se svými rodiči a křečkem Karamelkou. Anička milovala zvířata. Měla plyšové kočky, obrázky pejsků i plakát pandy nad postelí.
Když jí maminka jednoho dne dovolila pořídit si opravdového mazlíčka, byla nejšťastnější na světě.
„Slibuješ, že se o něj budeš starat každý den?“ zeptala se maminka vážně.
„Slibuju! Budu ta nejlepší panička na světě!“ odpověděla Anička a pevně objala malou klec, ve které si křečcice Karamelka zvědavě čistila vousky.
Zpočátku bylo všechno dokonalé. Anička každý den měnila vodu, doplňovala zrní a když dala Karamelku do běhací koule, opatrně čistila klec. Pak jí vrátila do klece, kde běhala v kolečku a vypadala spokojeně.
Jenže velkoměsto je plné lákadel. Jednoho dne otevřeli nedaleko jejich domu nové obchodní centrum. Kamarádky Aničky tam začaly trávit téměř každé odpoledne, chodili na hřiště, do kina nebo na zmrzlinu. Anička chtěla být s nimi.
„Můžu jít ven?“ volala z předsíně.
„A postarala ses o Karamelku?“ připomněla maminka.
„Jasně!“ odpověděla rychle, i když to nebyla tak úplně pravda. Ten den zapomněla doplnit vodu. Další den zase nestihla vyčistit klec.
„Udělám to zítra,“ říkala si v duchu.
Jedné noci se Aničce zdál zvláštní sen. Stála na střeše domu a kolem ní se rozprostíralo osvětlené město. Najednou za sebou uslyšela tichý, pištivý hlásek. „Aničko…“ Otočila se. Před ní stála Karamelka, ale byla veliká skoro jako kočka!
„Ka-Karamelko? Ty mluvíš?“ vydechla Anička.
„V pohádkách a snech mohou zvířata mluvit,“ odpověděla Karamelka a smutně sklopila oči. „Ale jen tehdy, když je něco opravdu důležité.“
„Děje se něco?“ zeptala se Anička. Karamelka si povzdechla.
„Mám tě ráda. Ale když mi zapomínáš dávat čistou vodu a čistit klec, je mi smutno. My zvířata nemůžeme otevřít ledničku a ani si uklidit klec, která je naším domovem. Jsme na vás odkázaná.“
Najednou se kolem nich objevili další mazlíčci z domu, pes Rex z prvního patra, papoušek Hugo z druhého a stará kočka Mína ze sousedství.
Rex štěkl : „Pro nás je člověk celý svět!“
Papoušek Hugo zakřičel:
„Péče o nás není hraní! Péče je závazek!“ Kočka Mína, ač byla už v pokročilém věku, se ladně protáhla.
„Když si nás někdo vezme domů, dává nám tím slib. A sliby by se měly plnit.“ Anička cítila, jak jí hoří tváře.
„Já jsem… já jsem na to nemyslela. Nechtěla jsem ti ublížit.“ Karamelka se usmála.
„Vím. Ale láska není jen pocit. Láska je i každodenní starost.“
Anička se probudila s bušícím srdcem. Slunce svítilo do pokoje a Karamelka seděla tiše v rohu neuklizené klece. Bez váhání vyskočila z postele. „Promiň mi,“ zašeptala a začala měnit vodu, uklízet podestýlku a doplňovat čerstvé krmení. Maminka ji překvapeně pozorovala.
„Copak se stalo?“ Anička se usmála.
„Jen jsem si uvědomila, že když mám mazlíčka, musím být zodpovědná. I když se mi třeba nechce.“ Maminka ji pohladila po vlasech.
„To je velmi důležité poznání.“
Od té doby si Anička nastavila malý plán. Každý den po škole se nejdřív postarala o Karamelku a teprve potom šla ven. Občas si dokonce vzala kamarádky domů, aby jim ukázala, jak se o křečka správně stará.
Jednou večer, když město opět zářilo světly, se Karamelka na chvíli postavila na zadní a zdálo se, že mrkla.
„Děkuju,“ zašeptal tichý hlásek, který slyšelo jen Aniččino srdce. Anička věděla, že péče o mazlíčka není povinnost navíc, je to čest a důvěra, kterou si musí každý den znovu zasloužit.
Holky a kluci, máte i vy své mazlíčky? Kdo si pořídí domácího mazlíčka, přebírá odpovědnost za živou bytost. Láska ke zvířeti se nepozná podle toho, jak moc obdivujeme zvířátko, ale podle toho, jak se o něj každý den staráme, a to i když se nám zrovna nechce. Protože skutečná láska znamená péči, trpělivost a splněné sliby. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina