O SLŮNĚTI ZE ZOO

V našem hlavním městě, na kopci, co se tyčí nad řekou je velká zoologická zahrada, kde žije mnoho zvířat. A i když každé má svůj výběh, všechna zvířátka se navzájem dobře znají. Každý večer, když návštěvníci odejdou, tak se zvířátka sejdou a vypráví si, co během dne zažila a to, jestli návštěvníci prošli kolem všech výběhů. Jak se o ně jejich lidští ošetřovatelé hezky starají. Říkají si o tom, jaké mají štěstí, že jsou právě v zoo v našem městě. Všichni se usmívají a jsou veselí. Teda až na jednoho malého slona, který poslední dobou smutně pochodoval mezi výběhy. Slůně se jmenovalo Bimbo. Byl to krásný, zdravý, silný, ale jaksi nešťastný slon. Chodil po zoo s hlavou svěšenou a vůbec si nechtěl hrát. Večer si ani s ostatními zvířátky ze zoo nepovídal. Jeho maminka slonice se ho často ptala: „Co se děje, Bimbo?“ Neodpověděl, jen vzdychl a sklopil hlavu. Ale jednou se stalo něco, co mu jeho smutek vzalo.
Bylo krásné odpoledne. Všechna zvířátka se ukazovala před návštěvníky, kteří se se zvířaty fotili, dělali si selfíčka, aby se mohli chlubit. To mělo každé zvířátko rádo. Malý slon byl schovaný v koutě svého výběhu. Kamarádi od sloníka Bimba se domluvili, že se mu prostě pokusí pomoci. A tak večer, když už návštěvníci odešli, zavolali na svého kamaráda: „Bimbouši, pojď za námi! Potřebujeme s tebou mluvit. Děláme si o tebe starosti.“ Po chvíli přemlouvání sloník vyšel ze svého úkrytu. „Copak se děje, proč jsi stále tak smutný?“ pokračovala zvířátka. Bimbo se nadechl a začal vysvětlovat: „Když já si myslím, že nic neumím a že jsem úplně neužitečný.“ řekl smutně. „Ale co tě nemá, určitě něco umíš! Každý něco umí,“ chlácholili ho kamarádi. „Tak já to zkusím,“ odhodlal se Bimbo. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl gepardy. „Zkusím si s vámi dát závody. Chtěl bych umět běhat rychle jako vy,“ povídá sloník Bimbo. Postavil se na startovní čáru a když bylo odstartováno, mladý slon i gepardi vyběhli. Než se však sloník rozběhl, byli gepardi na druhé straně zoo. „Hmm, tak běhat rychle neumím,“ povídá smutně Bimbo. „Tak se pokusím létat,“ pokračoval dál v nápadech a díval se přitom na papoušky žako, kroužící nad jeho hlavou. Slon Bimbo se postavil na nejvyšší kamenný blok, co v zoo našel. Seskočil z něj a přitom mával svýma velkýma ušima, jak nejvíc dokázal. Vůbec se nevznesl. Jen dopadl na zem, div že si něco neudělal. „A jéjé, létat taky neumím,“ smutně povídá sloní kluk. Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nevěděl, co by mu mohlo jít. Každé zvířátko v zoo něčím vynikalo. Tučňáci plavali pod vodou, opice šplhali ve větvích stromů, chameleoni měnili barvu, velbloudi vydrželi bez vody spousty dnů. Jen on neuměl nic.
Pomalu se šel schovat do svého úkrytu, když se v tu chvíli zvedl velký vítr. Foukal do všech stran a bral s sebou vše, co unesl. Zvedal domečky od malých zvířat, lámal keře, dokonce zlomil i strom. Jeho kmen spadl přímo před noru malých surikat a ony teď nemohly ven. Byly uvězněny ve svém domečku. Bylo to tuze nebezpečné, proto se zvířátka snažila kmen odtáhnout, nebo nějak nadzvednout. Nikdo s ním nehnul. Najednou přišel k surikatám Bimbo. Uchopil ulomený kmen svým chobotem, napnul všechny síly a strom zvedl ze země. Opatrně ho odnesl dostatečně daleko, aby si nikdo neublížil. Surikaty vyběhly z nory ven a začaly moc sloníkovi děkovat. Mezitím se uklidnil i velký vítr a všechna zvířátka byla šťastná, že to dobře dopadlo. Sloníkův kamarád jelen, co se pyšnil nádherným parožím, se k němu nahnul a povídá: „Tak už víš, co umíš? Jsi silný a svou sílu umíš správně využít. Dnes jsi zachránil surikaty.“ Od té doby už sloník Bimbo nebyl smutný. Dobře ví, že i on je užitečný a že něco umí. Každý je něčím výjimečný.
Teda, kluci a holky, to bylo napínavé, že. Se zvířaty je to stejné jako s lidmi, každý vyniká v něčem jiném a někdy trvá opravdu dlouho, než se přijde na to, v čem je kdo dobrý. Ale věřte tomu, že nic není jednoduché a všemu se musí jít naproti, Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina...