O BOJOVNÍCÍCH S BACILY

Kdesi za třetím kopcem v nějaké Lhotě, žil malý kluk Vítek. Vítek byl hubený, protože jídlu moc nedal. To znamená, že nechtěl pořádně jíst. Zeleninu ani ovoce nechtěl ani vidět, neměl ji rád, chodil pozdě spát a pořád koukal jen na televizi, hrál hry na počítači nebo jen tak zíral do tabletu. Byl líný se i pořádně obléknout, často nenosil ani stejné ponožky, a když venku šlápl do kaluže, nechtěl jít domů, aby se převlékl. Marně mu maminka domlouvala, že z toho bude nemocný. Jenže Vítek ani maminku neposlouchal a tak se stalo, co se stát muselo.
Na Vítka si počíhala ošklivá angína. Jakmile si u něj v krku udělala pohodlí, útočila na Vítka kašlem, rýmou a horečkou. Vítek jen ležel v posteli, hrát si nemohl a k jídlu mu nechutnala ani jeho oblíbená čokoláda a bonbóny. Jak tak ležel, usínal únavou, i když nic nedělal, budil se, znovu usínal, a zase se budil se, že už ani nevěděl, co je skutečné a co se mu jen zdá. Když otevřel oči, u jeho postele se děly věci. Stály tam jeho oblíbené pohádkové bytosti, o kterých mu maminka často četla. Na svém trůnu seděl u jeho postele král s žezlem v ruce a korunou na hlavě a vedle něj stál rytíř v brnění. „Však my tě uzdravíme, chlapče,“ povídal král a ukázal na něj žezlem.
„Copak ti je, chlapče?“ ptá se dál. „Je mi špatně, pane králi,“ povídá Vítek. „Prý mám angínu. Tatínek říká, že to mám z toho, že jsem měl slabou inuitu.“ „Asi myslíš imunitu, viď?“ skočil mu král do řeči. Vítek jen pokrčil rameny. „Nevím, co to znamená.“ Slova se chopil rytíř. „Imunita jsou tvoji stateční rytíři, celá armáda, kterou máš v krvi a která tě chrání před nemocemi“ vysvětloval rytíř. Při té řeči se tak rozohnil, že z toho v brnění celý chrastil, jak rozsypané hrnce. Rytíř vytáhl meč a zamával s ním ve vzduchu. „Takhle bojují s nemocí. Všechny nemoce zlikvidují, šmik fik a je hotovo!“ Meč prosvištěl vzduchem a trefil lustr. „Dávej pozor, ty plechová nádhero, dívej co děláš" napomenul ho král. „Promiňte, nechal jsem se trošičku unést.“ Vítkovi se chtělo smát, ale nešlo to. Pak zase zvážněl. „Když mám v sobě takovou armádu, proč mám teď angínu?“ ptal se. „Někdy se stane, že je nepřátel hodně. Pak se musí rytířům pomoci léky nebo bylinkami. Nebo jsou ti tvoji rytíři moc slabí a prohráli.“ „To ne! Já chci mít silnou armádu. Jako vy, pane králi. Takovou, se kterou jste porazil zlého čaroděje Mrakomora.“řekl Vítek. „To musíš své rytíře lépe cvičit a posilovat. Nejvíc sílí z ovoce a zeleniny,“ vysvětlil král. Najednou se otevřely dveře do pokoje a vešel vodník s hrnečkem. „Pomoc, vodník! Jde pro dušičku!“ polekal se Vítek. „Ale kdepak, Vítku,“ odpověděl vodník „nesu ti čaj, v pohádkách se rozkřiklo, že potřebuješ uzdravit.“ Vítek si vzal čaj, pořádně se napil a zase si lehnul. „Děkuji, vodníku.“ Vodník se usmál a zase odešel. Místo něj vběhl do pokoje kocour v botách. „Můj pane,“ začal kocour podlézavě na Vítka, „kočičí teplo a předení léčí. Já si tady vedle vás lehnu, budu příst a hřát vás. To umím, abych vás vyléčil.“ Kocour si lehl vedle Vítka, přitulil se k němu a začal vrnět. To bylo moc příjemné, protože kocourek krásně hřál.
„Myslíte, pane králi, že se opravdu uzdravím?“ ptal se Vítek. „Ale jistě, že se uzdravíš,“ ozval se skřípavý hlas od dveří. Do pokoje se přiřítila ježibaba. „Kdes nechala lopatu?“ ptal se král. „Víš moc dobře, že od té doby, co mě Jeníček s Mařenkou doběhli, už jím jenom zeleninu a ovoce,“ odsekla ježibaba a otočila se na Vítka.
„Přinesla jsem ti bylinkový odvar.“„A z čeho to je? Nebude mi ještě víc zle?" zeptal se zvědavě Vítek. „To mi poradila moje kamarádka ježibaba od velkého dubu. Odvar je sirup, který by měl pomoct těm tvým rytířům, aby byli ještě silnější. Má výbornou ovocnou chuť.“ Ježibaba vytáhla lžičku a už nabírala sladký odvar na lžičku. Vítek poslušně snědl, co mu babka dávala. „Vidíš, Vítku? Zítra ti už bude lépe,“ usmál se král. „Teď se pořádně vyspi, ať mají tví rytíři sílu vybojovat bitvu proti chřipce.“ Vítek usnul a spalo se mu o mnoho lépe.
Tatínek seděl v křesle a díval se na Vítka, jak spí v posteli a neklidně se převaluje. Maminka připravovala večeři a loupala brambory. S tatínkem se bavili o tom, jak Vítka uzdravit a naučit ho, aby se lépe staral o své zdraví. Najednou se v místnosti objevil kocour a skočil k Vítkovi do postele a šup pod peřinu. Bylo slyšet, jak hlasitě přede. „Podívej, Vítek vstává, a usmívá se“ zaradovala se maminka a sáhla mu na čelo. „Horečka je pryč. Teď už bude zase dobře.“ A také bylo. Vítek se uzdravil a spolu s maminkou a tatínkem dělal všechno proto, aby jeho rytíři byli dost silní a uchránili ho před další chřipkou. Dlužil to svým pohádkovým přátelům za to, že se o něj tak hezky starali. Nebo to byl jenom sen? Kdo ví.
A co vy holky a kluci, mlsáte sladkosti, nebo raději ovoce a zeleninu? Ovoce je moc dobré a ze zeleniny se dá udělat spousta dobrot. Je super, když si s jídlem i hrajete tak, aby i na pohled vypadalo lákavě. Dobrou chuť. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.