Zloděj a hostinský

Jeden zloděj a filuta se ubytoval v zájezdním hostinci. Spal tu
v pohodlné posteli, dobře jedl a hojně pil, ale na zaplacení neměl.
Spoléhal na to, že obere v lokále pár hostů, ale žádná pořádná
příležitost se pro jeho pět prstů nenaskytla.
Pak přišel den, kdy hostinský trval na zaplacení. Zloděj vyšel
před hostinec a posadil se na zápraží. Hostinský měl obavy, aby mu
host neutekl, a tak se posadil vedle něho a dali se do řeči.
Najednou zloděj uprostřed hovoru strašlivě zívl. A pak zavyl jako
vlk. Hostinský se polekal, ale vylekaně vyskočil i zloděj. „Už je to
tady!“ zvolal.
„Co je? Co se děje?“ rozklepal se hostinský.
„Moje hrozná nemoc. Takhle to vždycky začíná!“
„Jaká nemoc?“ zděsil se hostinský.
„Jestli třikrát takhle zívnu, proměním se ve vlkodlaka a začnu
žrát lidi! Je to dědičná choroba a nikdo ji nedokáže vyléčit,“ vysvětloval
náš filuta – a hned nato zívl podruhé. A zavyl ještě strašlivěji.
Hospodský chtěl utéci, ale zloděj ho pevně držel za kazajku.
„Nechoď pryč, příteli, prosím! Musíš mě zachránit!“ křičel – a už
už se chystal ke třetímu zívnutí.
Ale hospodský se mu v hrůze vytrhl, vysvlékl se z kazajky, nechal
ji zloději v rukou – a utekl.
A zloděj? Ten vzal taky do zaječích. Jenže s náprsní taškou, kterou
měl hostinský v kazajce. Byla plná peněz!

Ale ano.
Takové věci se stávají ustrašencům,
kteří naletí na každou báchorku.